#153: MUDr. Tomáš Rektor – Psychiatr a psychoterapeut

20:31 Deep talks CZE - podcasts
Pořad byl automaticky přepsán aplikací Beey (www.beey.io).

Vyrazí přátelé, vítejte u dalšího rozhovoru dieptal dneska s Tomášem rektorem. Ahoj, vítej na rozhovor.  

Ahoj.  

Já bych tě představil, tak jsi psychiatr psychoterapeut přesně tak máš firmu, která se jmenuje terapie info přesně, kdy jsi řekl, že jsi velký šéf má malé firmy a piješ taky člověk jokuro, takže my jsme kamarádi známe se asi čajový odborník na zelený čaj stejně jako já.

Nejsem čajový odborník, ale já nemůžu pít kafe, protože já, když piju kafe, tak jsem, tak jsem naštvanej. A navíc mi kafe nechutná a dlouhodobě, když piju něco stimulačního, tak jediný co piju, tak piju zelený čaje, ale ve skutečnosti na mě i ty zelený čaje jsou příliš stimulační, takže piju spíš.

Takže na zdraví na konci rozhovoru si řekneme, jak moc stimulační to bylo.  

Uvidíme, já piju senču většinou.

Jo, hele.  

Psychiatr je takový barometr společnosti, protože já vím, že když jsme se potkali za covidu, tak si říkal, že vlastně máš ordinaci plnou a že je to evidentně jako vidět, tak jak jsme na tom teďka po covidu, ale s válkou na Ukrajině, tak jak je, jaká je nálada v ordinaci, potažmo ve společnosti.

Ono je to s tím barometrem složité, protože nás psychiatrů je dlouhodobě málo a myslím si, že je to do značné míry dáno tím, že lidé se nás přestávají bát, takže lidi k nám víc a víc chodí, takže realita je taková my jsme měli přeplněno i před covidem, téměř všichni psychiatři, které znám covid to jenom jsme viděli, jak ten systém se přetížil, jak lidi zoufale se snažili hledat nějakou pomoc hlavně pro děti. Já pracuju s dospělými, ale najednou jsem viděl spoustu dětí, kteří potřebovali nějakou psychiatrickou péči, protože ten systém byl totálně zhroucený, no lidem teď aspoň co já vím, je lépe, protože to prostě není tady a ty tisíce mrtvých nejsou v našich ulicích, ale jsou v ulicích takřka našich sousedů, ale není to není to prostě u nás.

Ale já jsem kdysi někde četl, ale nedohledám zdroj, že se říkal, že za válek bylo méně depresí, že lidi měli jasný smysl života přežít a zaopatřit třeba rodinu jídlem. A že právě jakoby v době hojnosti přichází ty existenciální krize, tak je to pravda.

Mě by strašně zajímalo, jak to je ve skutečnosti, když jsou války, když jsou velké krize, tak skutečně mění se spektrum duševních poruch. Lidi kolabují většinou až po velkých po velkých problémech. Posttraumatická stresová porucha je posttraumatu, což není jenom to, že člověk vidí velkou autonehodu, ale i děje nějaký dlouhodobější, velmi náročný konflikt, život ohrožující duševní zdraví ohrožující situace a lidé kolabují potom s odstupem. Na druhou stranu znám práce, které popisovali se snažili analyzovat, jak na to mohli být lidé psychicky třeba ve středověku. Samozřejmě netušíme, ale máme takovou tu představu takového právě, že tehdy člověk neměl roupy na to zabývat se detaily a snažil se přežít, a to, co já jsem tehdy četl, že to vypadá, že v tom středověku byly depresivní vlastně všichni všude byla v podstatě norma.

Jo, tak ona mi si to idealizuje možná tu minulost, že prostě ty babičky, že seděly na tom s těma dědečkama na tom zápraží, že osvítilo nad tím to sluníčko, ale ono tak harmonicky asi nebylo, když byly permanentně ve válce, že jo, protože mír je anomálie, byla jim permanentně zima, protože neměli ústřední topení, když se bolelo zub museli ke kováři a permanentně jakoby měli nějaký parazity, měli ty roupy možná doopravdy.

Kdybychom žili tehdy nebo ne, tehdy kdybychom žili třeba před pouhými 150 lety, tak jeden z nás by tedy pravděpodobně neseděl, protože buď by zemřel v prvních pěti letech života, anebo by zemřel už, protože my už jsme za zenitem už možná, když.

Zmíníme ty data, tak já to mám v jedné přednášce, že před 100 lety byla průměrná délka dožití na našem území. 35-40 let, takže už skoro jsme za zenitem statistické jako z pohledu historie.

Což určitě tlačilo dolů to, že spousta dětí umřela skutečně už v těch prvních šesti letech života. Myslím, že bylo okolo 50 %, ale na druhou stranu to, že se někdo dožil 50, 60 to už byl.

Což byla výhra no, což.

Byl ctihodný kme. Byl.

Ctihodný kmen myslím, že dokonce nějakých 16 % přesně děti umíralo u porodu. A ta třetina se nedožila prostě dospělýho věku a pak jistě umíraly, že jo, jako celej celej život potom přišly války, že jo, přišly já nevím, Mory morový rány, takže my jsme vlastně jako výherci loterie, když si to tak vezmeš za obrovské, tak proč vlastně lidi jakoby. Na druhou stranu, když se člověk podívá na třeba statistiky depresí, tak, aniž by se nějak zásadně změnil diagnostický manuál, tak údajně v tom západním světě se počet depresí za posledních 30 let nějak znásobil ztrojnásobil pětinásobil. Tak my na jednu stranu žijeme jako v ráji svobody míru harmonie vlastně aspoň na našem území dožíváme se 2× dýl, tak jak to, že vlastně rostou ty deprese. Nedává smysl.

Já si skutečně myslím a já skutečně nejsem statistik, nejsem odborník na toto, ale skutečně můj soukromý názor je, že to je jenom tím, že se lidi přestali bát k nám chodit. Já, když jsem začínal v Praze před 18 lety, tak tehdy skutečně byly takové ty krásné story, jak pán za mnou chodil půl roku do terapie.

A  

pak říkal, tak jsem to doma řekl, manželce se ulevilo, protože jsem přišel domů a, řekl jsem, já se ti musím s něčím svěřit a ona řekla, já vím. A ona věděla, že on každý úterý někam chodí nevěděla, kam myslela, že chodí za milenkou. Myslela si, že myslela si, že chodí za milenkou, ona jí řekla, že chodí za psychiatrem, tak se jí strašně ulevilo, tak to už teď není. Ale internisti vždycky tvrdili, že polovina lidí, kteří mají vysoký tlak, o tom neví polovina, kteří to ví, tak neberou léky, polovina, kteří berou léky, berou léky špatně. Já si myslím, že strašně dlouho s tím naším oborem to bylo stejně, že depresivní lidé nevěděli, že jsou depresivní, když věděli, tak to nechtěli řešit, když už to řešili, tak to vlastně řešili špatně.

To si myslím, že je i možná trošku taková jako časovaná bomba pro ten systém, ne, že když víc a víc lidí si to začne uvědomovat a začne to řešit. Tak ten systém už teďka říká, že je přetíženej, tak na jednu stranu říkáme, že je potřeba to destigmatizovat a na druhou stranu vás bude stejně tak, co se stane potom.

No, já si myslím, že nás stejně nebude, protože jako, jedna z otázek je, co se bude dít s lidstvem, když bude víc a víc profesí nahrazováno umělou inteligencí, no, myslím si, že dobře další otázka je, kdy nás psychiatry a terapeuty nahradí ta umělá inteligence, což si myslím, že je obrovská otázka. Já naivně se domnívám, že moje profese je zatím chráněna. Ne proto, že bychom byli tak chytří, ale protože lidi si dlouho budou chtít připlatit za živého člověka, což se ale možná týká naší generace. Možná těch lidí o pár let mladších, ale ti, co jsou o 20 let mladší, možná už tady přednost tomu robotovi. Ale ano, já si myslím, že víc a víc lidí se v budoucnosti bude zabývat nějakým způsobem péče o ostatní lidi.  

Tak já myslím, že covid to přesunul online, já se svojí terapeutkou potkávám online od covidu vlastně nikdy jsme neměli schůzku naživo. A ten další krok už je, aby tam neseděla terapeutka, ale vygenerovaná umělou inteligencí virtuální terapeutka, která bude daleko ještě empatičtější a bude pokládat ještě promyšlenější otázky a bude schopna daleko rychleji pomoct, jo, což tam to asi míří. Ale otázka, kdy to dojde.  

A to je obrovská otázka, co se potom stane, protože nějaké umělé terapeuty se lidi snažili vytvářet už v minulosti už před 20, 30 lety nevím, kdy byl první pokus vytvořit podobný nástroj. To myslím před 50 lety, když byl první den úplně primitivní, četbo, se kterým ti lidi si strašně lidi povídali, přestože viděli, že to je prostě pád jednoduchý řádek kódu v psychoterapii. My vlastně pracujeme s tím, že člověk má tu úzkou vrstvu vědomí, která je poměrně jednoduchá, pod tím je obrovská vrstva nevědomí. My máte pocit, že tím, že jsme lidi, a to nevědomí máme taky, že máme nějaký exkluzivnější přístup, jak s tím nevidomým pracovat, ale.

Jak je to ve vědě vždycky platí ta vyvratitelnost, to znamená, až se poprvé vytvoří skutečně v angličtině ten kvalitní chatbo s parametry nějakého?

Já si myslím, že nás trochu chrání to, že do toho robota se zatím nedají nalít ty miliony stránek těch robotopisů, protože zatímco miliony rentgenových snímků tam někdo asi nacpe hodně rychle, tak u nás vlastně, aby se to ty ta vstupní data, na kterým se to naučí, myslím, že bude těžké získat. To má.

Stoprocentní pravdu, no, ale vlastně u obrázků se to dá naučit, že jo, dokážeš dneska udělat umělou inteligenci, která generuje obrázky, který vypadají, že nepoznáš rozdíl mezi fotkou. A tím obrázkem, ale asi chorobopisy vlastně nebo respektive tu tvoji unikátní zkušenost na tisících hodinách sezením s těma klientama, tak, na čem by se to učilo.

Že jo, musely by existovat tisíce hodin nahrávek, který nějakým způsobem by se analyzovaly, ale až něco takového přijde, přijde za 10 za 15 let, myslím si, jako, že nejpozději. Já si myslím, že to bude něco, co odpoví spoustu otázek pro náš obor.

Cítíš teda posun okolo tý destigmatizace toho, že dneska lidi o svém duševním zdraví přemejšlí, jinak nějakým způsobem víc přebírají odpovědnost za to řešení.  

Žiji žijeme v Praze a tady ten posun je obrovský, zatímco opravdu před těmi 20 lety se za nás lidi styděli, tak teď ano, tys teď právě řekl, že máš online terapii. Lidi už celkem otevřeně mluví o tom, že chodí na terapii, takže, myslím si, že, myslím si, že minimálně v naší sociální skupině v tomto městě ten posun je obrovský.

Za mě je to vlastně věc, kterou bych doporučil každýmu i lidem, který neřeší třeba aktuálně nějak jako zásadní problém, ale právě jako v kontextu nějaký psychohygienu, že ty řešíš taky téma prostě syndromu vyhoření. Témata, který vlastně jakoby by potřebovali do jisté míry všichni ne, je to tak, že vlastně terapie dokáže pomoct víceméně všem samozřejmě někomu víc někomu.  

Míň. Dobrá terapie vlastně není o těch aktuálních problémech. Tím nechci zvažovat znevažovat, že když řeším aktuální problémy, že to není dobrá terapie, ale člověk přijde na terapii, protože ho něco teď bolí. Člověk poprvé přijde za zubařem, protože ho v tu chvíli bolí zub, a když už tam je, tak ten zubař mu vysvětlí, že si špatně čistí zuby, nebo že o sebe špatně pečuje. Dobře. Doufejme, že aspoň u těch zubů už ta prevence funguje lépe, ale člověk na první se si přijde, protože jsem po rozchodu zrovna teď je mně špatně. Vyhodili mě z práce, nevím, co sám se sebou, ale vlastně ano jsme u depk hluboká práce vlastně se netýká úplně toho aktuálního problému nebo se týká toho, jak vlastně ten akutní problém rezonuje s nějakým hlubším širším tématem.

To máš výcvik v hlubinný terapii sur je to.

Tak. Já jsem začínal v terapii sur, což byl takový ten jeden ze základních výcviku, který u nás přežíval za starého režimu a který pokračoval dál a dál byla to taková trochu česká specializace. A teď posledních už 12 let se cvičím v psychonalýze.

A v takový tý freudovský nebo posunulo se to asi od Freda se to posunula ne, protože já mám psychonalýzu spojenou s takovým tím mapováním na frustrastrace, který mají malý chlapečkové, že touží po své matce. To už asi jakoby psychoanalýza je dál ne.

Psychonalýza se rozvětvila, takže psychonalýza má spoustu oborů a větví, takže jsou klasičtí freudy někteří do značné míry vychází z toho Freuda jsou kleiniální, což je nová škola. To znamená generace těsně po Freudovi, vlastně ta válečná generace jsou další a další a další školy, ale on ten Freud je pořád velmi inspirativní, no.  

Tak je to 1 i z největších vlastně lidí, který žili na našem území. On sice mluvil německy, že jo, ale vlastně v tý době mluvil německy, jak tady, že jo, Gödel nebo mluvil německy Kafka, tak Freud další jako tady obyvatel Prahy ne. Je to tak.  

On je z Příboru.

Dokonce z příbor žil v Praze ne.

Já nevím o tom, že běžel v Praze on žil on žil v tom Příboru, pak žil dlouho ve Vídni, pak se stěhoval do do toho Londýna. O tom, že by byl v Praze nevím, ale je to 1.  

OK, tak já jsem možná se to spletl s tím příborem, no, ale každopádně spoustu lidí se řekl Freud a nevěděl, že vlastně žil na našem území, nebo že se narodil.

Narodil se na našem území.  

Tak pro tebe ta psychoanalýza teda jo, o čem, kdybys měl říct, jak pracuješ, kdybych tady teďka s tebou seděl jako jako tvůj pacient, tak.

To je tak strašně těžký, to je tak strašně těžký to popsat po všech těch letech, kdy to dělám. Já si myslím, že to je nejvíc ze všeho právě o respektu k tomu nevědomí a že je obrovský oceán toho nevědomí, kde se snažíme. Já ani neřeknu zachytit nějaké struktury, ale kde se snažíme respektovat, že prostě se dějí děje, o kterých my nevíme, které si neuvědomujeme. To, co vlastně původně dělal Freud je, že právě z všemožných snu chybných úkonů symptomů se snažil zmapovat některé ty úseky, které jsme vlastně zatlačili do toho nevědomí, o kterých jsme, o kterých jsme, které jsme nechtěli, anebo, které se nikdy z toho nevědomí ani nevynořili.

Myslím, že teďka jakoby velkej trend i třeba věc, které zkoumaná na národním ústavu duševního zdraví, tak jsou téma psychadelik, nějaký změnných stavu vědomí, který nějak tady ty třeba traumatakážou, otevřít vytáhnu na povrch, tak jak ty se koukáš na téma psychedelik.

Já jsem ty další téma, na které jsem, na který jsem zvědav, je vám obrovskou radost, že dochází k destigmatizaci psychedelik. A mimo jiné minulý týden došlo k tomu ostudnému rozsudku, kdy 2 lidi byli odsouzeni za 8 let nepodmíněně za psychedelika. Tam jsou špatně 2 věci za prvé je neznám nikoho, kdo by seděl 8 let za distribuci jakýchkoliv drog, pervitinu, kokainu, heroinu čehokoliv. Za to člověk nepatří do vězení, ale na druhou stranu druhý velký problém je, že já rozumím tomu, nebudu vlastně komentovat, jestli to je dobře nebo špatně. Rozumím tomu, že experimentují s psychedeliky, rozumím tomu, že hledají různé cesty, jak s tou svou myslí zacházet. Mělo by to probíhat maximálně bezpečně, takže my, když pijeme čaj, tak někdo pravděpodobně ten čaj kontroloval před exportem, že není plesnivý, že v tom je za příměsi, když si člověk koupí pivo, tak všechno se kontroluje, a tak najednou člověk používá něco, co velmi výrazně zasahuje do fungování mozku, kde za prvé neexistuje žádná kontrola, co do sebe ve skutečnosti dostávám, takže vím, že když občas na těch párty se kontrolovalo co všechno v těch extázích, které se tam kupuji, že.

Poslední věc, co v tom byla, byla extáze, že jo.  

Ale byla v tom jako spoustu jako vysoce toxických věcí, takže to je 1 věc, že člověk do sebe cpe něco, o čem vlastně vůbec neví, jakou má kvalitu a nejde to jinak, protože vlastně ta oficiální cesta neexistuje. A za druhé ona psychedelika nejsou bezpečná, člověk se skutečně z psychiky psychedelk může zbláznit, myslím si, že jsou bezpečnější než spousta jiných drog, ale to, že existuje nějaká struktura to, že existuje nějaké rituály, kde člověk přijde, někdo si s ním promluví, proč do toho vlastně chce vstoupit. Co od toho očekává, jak na tom je, jestli vlastně mu ta psychika drží pohromadě, jestli bezpečné do toho vstoupit. A následně někdo, kdo mu pomůže integrovat tedy tuto zkušenost. Já si myslím, že to je strašně důležité, takže to, že se kdekdo, například na úrovni národní ústav duševního zdraví nebo hlavně oni pouští oni, no hlavně oni z odborného hlediska do toho pouští. Já doufám, že to otevře cestu tomu, zatím je možné nebo zatím jsou experimenty v rámci duševních poruch určitých, takže člověk, když má posttraumatickou stresovou poruchu, když má depresi, když má štěstí je zařazen do programu, kde je silocibin ketamin. Měl se tedy někoho od nich předpokládám nebo budeš mít, kdo to řekne výrazně podrobněji a vlastně se zkouší, jak se teda toho dá využít terapii. A pak je spousta těch lidí, kteří skutečně touží po té sebezkušenosti a stejně jako my jsme si neřekli jako společnost zakážeme alkohol, přestože víme toxický zakážeme zakážeme cigarety, přestože jsou toxické, ale budeme se snažit to prostředí udělat co nejbezpečnější nebo se kouřit před školkama. Nebudou pít děti v hospodách, stejně tak by měla být nějaká struktura, která by měla umožnit bezpečno konzumaci psychedelik. A jak vidím to pro terapii, já jsem zvědav, vím, že třeba u toho ketaminu neměl jsem žádného pacienta z ketaminovou zkušeností, ale znám pár zpráv od kolegů nebo vlastně měl jsem pacienta a oni říkali, že u některých ta úleva je velmi rychlá enormní. Problém je, že antidepresiva nastupují pomalu, zatímco ten ketamin umí nastoupit velmi rychle a vypadá to, že skutečně je to jeden z těch přelomů, který může velmi výrazně pomoci. A ohledně terapie jednou za čas je nějaká snaha tu terapii nějak usnadnit urychlit a většinou to nakonec nevyjde.

Psychonalýza začínala hypnózou, kdy vlastně hypnóza byla právě taková ta zkratka do toho nevědomí, tehdy se tomu ještě tak neříkalo, kdy vlastně tam došlo k vytažení třeba některých těch vytěsněných zážitků, tomu člověku se ulevilo a moc dlouho to netrvalo, protože vlastně se pak zjistilo, že tam je potřeba to propracovávat, že je potřeba to integrovat, že my, když přijdeme na to, že když ti byli 4 roky, tak viděl, jak. Viděl jsi nějakou brutální scénu na základě čeho v současnosti se necítíš dobře. Možná se budeš cítit 2 dny skvěle, když se tedy toto dozvíš, ale za prvé my ani nebudeme vědět, jestli to pravda, protože dost často, když člověk na těch sesích něco takhle vytáhne, tak další problém jsou falešné vzpomínky, že.  

Jsem zrovna chtěl říct, jo, že vlastně já jsem četl nějakou analýzu právě, že v jednom období v Americe bylo docela častý, že zavírali otce, že vlastně holky, který měl nějaký eatnk dissorders, anorexii bulimii, tak nějaký právě psychoannalytici, tak se jich ptali tak dlouho až oni si rozpomenuli, že ten otec jim jako něco proved nějaký sexuální násilí. Ale byly to ty fals memories nebo respektive.  

Já doufám, že to nebyly psychoanalytic. Tohle to vlastně byl jeden z prvních kroků v té psychonalýze, kdy jedny z těch prvních analytických případů právě tam byly různé formy zneužití. Dítě vidělo tatínka, jak má něco se služebnou nebo někdo chlapečka holčičku osahával a potom nějak Freuda napadlo, že by těch zneužití bylo až příliš mnoho a vlastně to byly hereckých velkých kroků, kdy začal pracovat s tou nevědomou fantazii, že to dítě vlastně si mohlo představovat nějakou takovou situaci v tom velmi raném věku. A že vlastně to, co pro ně bylo ohrožující a destruktivní byla ta představa byla ta fantazie, takže ano, tohle to se skutečně v té Americe dělo a ty, když za mnou přijdeš do terapie a já ti řeknu všechny úzkosti souvisí s tím, že když ti byly 2 roky, měls na návštěvě strýčka, ten tělo osahával. Tobě se uleví, protože konečně budeš vědět, o co jde strýčka zavřou, budeš mít pocit spravedlnosti.

A za chvilku se vrátíš znovu s další úzkosti a bude přemýšlet, kdo tě osahával a je tam taková ta jako složitá cesta, protože jedno z pravidel, kterým se snažíme řídit, že se snažíme důvěřovat našemu klientovi, ale nevěřit úplně tomu příběhu.

To je super, že to říkáš, protože právě z toho já jsem vždycky měl trošku strach jako hledání tady těch jako kauzalit jakože a vedlo k b a vlastně ten člověk má ten jako aha moment, že to jako docvakne, že přesně jo, tak to byl ten Strejček, ale vlastně zaprvý je to za mě hodně na vodě, protože paměť je konstruktivní, takže vlastně si můžeš rozpomenout na věci, který se nestaly k tomu je hodně studií. A zároveň, jako že to, že máš aha moment ještě neznamená, že to je vlastně pravda, takže on se ti sice ten dopamin vyplaví, máš ten pocit, že se na to přišel, ale to se ti vyplaví, když přijdeš na úplnou hovadinu, že jo.

Takže my se pak pohybujeme v té jakoby skutečně jako úzkém koridoru poměrně, kdy na jednu stranu. My věříme těm emocím, my věříme, že ten člověk se cítil ohrožen, nevíme, jestli se cítil ohrožen svou realitou, jestli se cítil vnější realitou. A já tomu člověku nemůžu říct. Já nevěřím tomu, že se to stalo doopravdy, ale na druhou stranu kór, když se to ty rané vzpomínky, tak já ho úplně nemůžu podporovat v tom, že se to stalo doopravdy. Prostě pracuju s nějakou jeho fantazii, takže ohledně těch psychedelik a psychoterapie hypnóza vytáhla úžasné věci, ale vlastně to nevydržela, protože se to nepropracovalo. Byly doby, kdy se používaly barbituráty, což jsou typy léků na spaní, kde se používala nízká dávka, která člověk dostala trošičku do rauše. A člověk zase jako se uvolnil, řekl na sebe to, co by jinak neřekl, tak to vlastně nefungovalo. Vlastně to byl jako velmi zajímavý proces, co z toho člověka vypadlo, ale my pracujeme někde na hranici toho vědomí a nevědomí, kdy se snažíme dostat se do těch hlubších pater, ale zároveň musíme být i v tom vědomí, které nějakým způsobem to vlastně propojí, no.  

Co velký téma, že jo, protože já jsem tady měl 2× Václava dejžmara, který vždycky mluví o tom spirituální bypassu nebo tý psychedelický aroganci, že ty lidi se dají nějakou nějaký psychedelkum. A pak to nedokážu vůbec integrovat v tom běžném normálním životě a začnou být místo toho, aby byly pokornější, tak za začnou být arogantnější začnou ráz mít pocit, že jako teď to všechno pochopili. A vede to jako k opaku, než by to asi mělo vést.

Já si myslím, že má pravdu, takže uvidíme, kam to povede a jako základní pravidlo našeho oboru je pokora, skutečně pokora pod tím obrovským světem psychickým, kde my jako něco málo zahlédneme, ale nevíme.

Ještě k těm psychedelku mě napadá, že já jsem tady měl Jindřicha Vobořila, což je teďka nový národní protidrogový koordinátor, který hodně právě tu kauzu těch dvou lidí, který zavřel na 8 let, tak hodně řeší. A myslím si, že právě je to moment, kdybysme se jako společnost měli jako přehodnotit, jestli prostě 2 lidi, který dělají nějaký šamanský rituály, i za cenu toho, že možná to nese nějaký rizika nebo určitě to nese nějaký rizika, tak, jestli si zaslouží sedět 8 let. Natvrdo prostě ve vězení, kde jsou vrazi, no. Já.

Si myslím, že si nezaslouží vůbec sedět. A já si myslím, že opět nejsem právník, takže nevím, co by se jaké nejnižší sazba blahé paměti Havel ty lidi omilostňoval, což byla skutečně, což byla taková ta provizorní cesta, která tehdy měla smysl, ale to, co je skutečně potřebuje ta změna legislativy, protože ANO existuje 1 droga, která tě poměrně spolehlivě zabije, když ji vysadíš, jestlipak víš, která to je voda alkohol. Alkohol ve skutečnosti jako z mnoha kritérií se řadí mezi jako velmi tvrdé drogy.  

Jasně, kdyby byl objevej dneska, že jo.

Takasný, když by ti někdo sebral heroin, tak ti bude velmi zle, budeš mít bolesti křeče. Pokud budeš pít litr vodky denně ze dne na den, na tom přijdeš upadneš do delidia, které ještě před pár desítkami let měl zhruba třicetiprocentní smrtnost.

Hele.

Ještě vlastně téma, který s tím úzce souvisí, ať už to jsou psychadelika nebo vůbec hypnóza atd. tak vlastně myslím, že nedávno vyšla taková nějaká metaanalýza, že zkoumali, který ten terapeutický obor funguje jako nejlépe. A vlastně závěr byl, že to není ani tak o tom oboru nebo o tom přístupu, jako spíš o roli toho terapeuta jako takovýho, že důležitý ten terapeutický vztah, tak, jak se vlastně díváš tady na to, že teda jakoby, pokud nějaká evidence je, tak, že spíš záleží na tom terapeutovi, než na tom vůbec. Co s tím pacientem ten člověk dělá.

Ono těch studií existuje spousta existují studie, které říkají, že záleží na intenzitě, jak často člověk chodí. Jako doufám, že to tak je, protože v psychonalýze se chodí 3× 4× 5× týdně, což doufám, že skutečně účinnější než jednou týdně, jinak by bylo v sadistické ty lidi tahat do té terapie, tak tak často, i když vlastně ne, protože ono je to skutečně jako fascinující proces sám po sobě. Ale my už dlouho tvrdíme, že to, co je nejdůležitější je skutečně ten terapeutický vztah.

A zas i ten psychonalýza byla od začátku založená na určité formě vztahu a jde o to, aby ten terapeut si našel techniku, které rozumí, aby vlastně ta teorie odpovídala jeho struktuře myšlení, aby si rozuměl nějak s tím nějak s tím pacientem. A já pořád si myslím, že pokud se terapie dělá dobře, tak ten pacient vlastně úplně ani neví, jakou techniku ty vlastně používáš, protože to je vlastně jakoby cestovní mapa pro tebe, ale on se vlastně většinou třeba s pojmy, se kterými my pracujeme vůbec, vůbec nesetká, je to zbytečné, proč by se s nimi setkal nebo lidi čtou, takže když oni si něco načtou, tak samozřejmě ty pojmy začnou používat. A on ten pojem potom trochu zredukuje tu realitu. Vlastně my nevíme, co přesně on za ten pojem schovává.

Ale ty jako psychiatr, což je člověk, který má vystudovanou lékařskou fakultu, tak můžeš lidem psát léky, tak, jak se vůbec díváš na téma a těch moderních antidepresiv, kde třeba v Americe evidentně jsou nadužívaný, že třetina lidí na Wall Street bere prostě nějaký prozaky a antidepresiva. A jak se díváš na vůbec to, že antidepresiva mají jako vysoký procento právě relapsů, že ty lidi, když se vysadí, tak vlastně se vracejí zpátky.  

Antidepresiva jsou úžasný vynález. Používám antidepresiva rád a do té míry já jsem radši terapeut než psychiatr, takže já vždycky lidem říkám, že když už já jim ty antidepresiva nabízím, tak si skutečně myslím, že, že je dobrý nápad, aby je začali užívat ohledně užívání v Americe v. Americe se samozřejmě nadužívají antidepresiva, existují úžasné práce právě co se děje na burze, když všichni ti burzyáni jedou v antidepresivech. Já si myslím, že ve skutečnosti se toho na té burze zas tak moc nestane. Já si myslím, že základní problém Ameriky nejsou antidepresiva amfetaminy, protože všichni Američani mají ADHD, poruchu soustředění.

Když za mnou chodí Američani, tak dost často oni se uzdraví tím, že jim zredukujou jejich léky na poruchy soustředění.

Aderal, což se vlastně takový převlečený pervit, že jo, vlastně tam je to velmi podobný.

Tam chybí 1 metylevá skupina pervitinu, a to se legální v Americe píše pro lidi, kteří mají reálně ADHD, tak je to neřeknu život zachraňující efekt. Lék ale dost často slýchám, žil jsem v prapodivné realitě do té doby, než jsem narazil teda na to léky, které mě skutečně jako potom dostaly do světa, ale na druhou stranu, když za mnou přijde americký manažer a říká špatně se soustředím.  

Potřebuju adera. Doktore.  

Co to znamená, že se špatně soustředíte zhruba po čtrnácté hodině v práci už prostě jako neudržím koncentraci. Nikdo neudrží koncentraci v práci 14 hodin nikdo neudrží 12 hodin, zatímco mnoho z těchto lidí, kteří dělají ty obrovské kšefty na burze, krom toho, že jedou pravděpodobně v kokainu a kdečem, tak, když jsou hodní a nejedou v kokainu, dojdou zase svým doktorem. Řeknou mu od otevření burzy v Pekingu po San Francisco, než se všechno posune. Nevím, kolik 16 hodin denně trvale v zápřahu dostane adro to prostě vyšponuje ty emoce nahoru na rozdíl od těch antidepresiv, který ty emoce jakoby zakulatí.  

Jako já mám spoustu kamarádů právě studentů v Americe co studovali třeba psychologii a říkali, že tam je běžný, že tak třetina až polovina jakoby vysokoškoláků bere a jde dál, anebo, respektive nějaký smart dreugs na učení. A vlastně, že jo, tobě pak nezbývá než to brát taky, abys byl konkurenceschopnej, když seš na Harvardu, tak prostě, když víš, že třetina tvých spolužáků to bere a dokážeš se soustředit 12 hodin, jak prostě ostříž, no tak jakoby seš do toho nucený vlastně taky, takže ta současná situace je dost asi jako děsivá tady v tom, jako.

Je v tom naprosto děsivá, nehledě na to, že spousta lidí, kteří pracuji s ADHD nebo kteří mají ADHD, tak potřebují primárně psychoterapii a nepotřebují úplně zas, tak tu medikaci nebo potřebují kombinaci, přesněji řečeno, ADHD někdo tvrdí, že je to hardwarová porucha mozku, že se tam něco stalo při porodu, že se tam něco stalo. Během těhotenství, že tam má roli novorozenecká žloutenka cokoliv takového, že to je vyloženě hardware, který se dá vyřešit jenom jenom chemicky.

To jsem si doteďka myslel, tak se těším na nové vysvětlení nebo na jiné.

Zatímco, jiní tvrdí představ si, že ti je půl roku a dostaneš se do traumatické situace, což v prvním roce je poměrně jednoduché, protože vlastně ty nemáš pojmy k pochopení toho světa. Narodíš se šounout do inkubátoru. Vidíš někoho jednou za 6 hodin nebo ze 4 hodiny, když vydají k matce na kojení. My už jsme my už jsme dospělí, takže když se dostaneme do těžké situace, víme, jak to zpracovat. Víme, co se s náma děje, když to nezpracujeme, když se dostaneme do úzkostí. Tušíme, že když je člověku špatně, tak se třeba ponoří do nějaké vnitřní reality do nějakých vnitřních fantazií do nějakých vnitřních snů. Co tě vlastně odpojí od reality, takže někteří lidi, kteří vypadají jako nebo nevypadají, kteří jsou mimo, tak jsou mimo, protože vlastně jsou někde ve vnitřním světě, kde jim je prostě lépe než v té externí realitě, a když se stane podobné podobná situace tomu malinkatému dítěti, tam se nepropojí vůbec některé emoční vazby, on se nenaučí v některých věcech vyznávat, bude se prostě ztrácet. A třeba ani ne do příběhu, ale bude se prostě jakoby ztrácet z té reality, takže toto je další teorie, která souvisí s poruchami soustředění s ADHD z add a já si myslím, že prostě pravda, oboje, myslím si myslím, že prostě existují.

Vzal pusy jsem chtěl říct, že asi pravda, bude někde mezi nebo bude oboje a možná zároveň, že jo.

A navíc ty pravdy se nevylučují. Člověk, který chodí na psychoterapii a má ADHD, tak ty léky mu pomůžou lépe myslet pomůžou mu lépe fungovat i v té vnitřní realitě. Jsou terapeuti, jak ses ptal na ty směry kognitivně behaviorální terapie je terapie, která hodně pracuje s nácvikem, která je rychlá účinná a podle mě až příliš rychlá. Podle mě vlastně ignoruje obrovskou část lidské psychiky autohdhd asi a pracuju s dospělými, takže jenom zpovzdálí vidím, co se z toho děje. A vím, že jsou někteří, kteří říkají u toho ADHD, je potřeba pracovat s tím nácvikem, je potřeba mít jako velmi jednoduché struktury. Vědět přesně co dělat co nedělat. Zatímco, jiní se snaží právě propojovat propojovat ty vrstvy v té psychice.  

Hledat tu hloubku.

Hledat hledat tu hloubku a zase záleží na tom, jak funguje ten terapeut, jak funguje to dítě, jak funguje ten dospělý. Já jsem si vybral psychonalýzu nebo obecně ty hlubinnější způsoby psychoterapie, protože právě mám respekt k tomu, co se děje v té lidské psychice. A mám pocit, že u těch dětí dost často ty rodiče chtějí, aby je ten psycholog něco naučil, aby opravil a že vlastně nechtějí úplně pracovat s těmi s tou jejich bolestí, která dost často zatím vypadáváním z té reality je, takže když za mnou přijde dospělý, který má ADHD, zpravidla dostane léky na poruchu soustředění, proč by je nedostal, když mu to výrazně zlepší kvalitu života. Budeme výrazně hlídat dávku, aby se tím ten člověk nesjížděl, protože jsou lidi, kteří mají tendenci to nadužívat. A pokud ten člověk bude chtít jít do psychoterapie, tím lépe, protože takřka vždycky jsou tam věci, které stojí za to propojit.

Ahd já o něm poslední dobou slyším jakoby asi tak 10× víc, než jsem o něm slyšel, možná to jenom jako subjektivní pocit, že jak člověk se na to soustředí, ale minimálně v posledních 20 dílech diktal jsem měl 2 lidi, který mě tady řekli, že mají diagnostikovaný ADHD. Jako, takže přímo prostě jako řekli, že už to mají diagnostikovaný a bylo zajímavý, mluvili právě o tom, že jeden z nich byl Marek Dvořák, kterej lítá s leteckou záchrankou. A říkal, že ve chvíli, kdy byl zamerikovnej, tak vlastně si sice dokázal perfektně soustředit na jednu věc, ale že u tý nehody právě potřebuje jako vidět všechny ty věci a že mu to vlastně vadilo, takže ty léky vlastně vysadil a ten druhej Jan Michalov, kterej vlastně mluvil o ADHD, taky trošku jako takový super power, že mu taky jako v ledasčems pomáhá, tak v čem vlastně, jako když si vezmu nějakou nálepku nějaký duševní poruchy, tak, odkdy vlastně ta nálepka se stává nějakým sebenaplňujícím se proroctvím, který vlastně jako tím může uškodit. A od kdy je to jakoby to, že člověk by to měl řešit, protože já si myslím, že třeba v ADHD se najde fakt hodně lidí. A já si vždycky ze srmi trošku říkám s nadsázkou, že možná taky nedigstikovaný ADHD, ale vlastně nikdy jsem se nedokopal k tomu, abych třeba šel na nějakej test. A kde je ten moment, kdy teda jako to začít řešit a říci OK, tak tohle je prostě koncept, kterej mě vystihuje a kdy to může být udělat víc škody než užitku.

Většinou v našem oboru platí. Děje se se mnou něco, co mně vadí, v tom případě bych měl zajít za někým a s někým to probrat a říkám většinou, protože pak jsou skutečně jako vážnější poruchy, u kterých platí, že dost často člověk má pocit, že s ním není vůbec nic špatně, takže proto to nechci generalizovat, protože člověk, který skutečně má těžkou psychózu, asi nejspíš nepřizná, že má psychózu člověk, který má mánii, téměř jistě nepůjde za psychiatrem, protože tu má se bude užívat. Přijde až potom, když spadne do deprese, ale obecně vadí to mně vadí to mému okolí psychiatrická péče a, tím spíš psychoterapeutická péče má bejt dialog. To znamená, má to být tak, že ty přijdeš pobavíme se o tom, co se s tebou děje, jak moc zapomínáš, věci ztrácíš věci, jak seš organizovanej nejsiš organizovanej, jak moc ti to vadí. A hlavně lidi berou to, že když si vezmou nějaký lék, že to je fatální.

Konkrétně u toho hdhd ten efekt těch léků bývá poměrně rychlý, takže když ty léky si vezmeš, tak zjistíš, jestli ti fungují nebo nefungují, jestli ti dělají dobře, jestli ti nedělají dobře.

No, když si vezmu ten diagnostický manuál, co používají a nevím, jestli se podívá i v Česku, ale jsou naposledy uděl někde někde v Americe, že je takhle tlustej, tak je to pátý vydání nebo možná už větší, tak si s nadsázkou říká, že každýdej si tam najde tak v průměru 33 diagnózy. Tak je to tak.  

Já si myslím, že každý se tam najdeme nějaké věci a každý z nás má za sebou nějakou epizodu buď depresivní nebo úzkostnou nebo fobickou nebo něco ne každý, ale prostě většina lidí jako něco z toho tam najde. Stejně každá naše osobnost je nějakým způsobem prostě specifická.  

A.  

Proto jak říkám, že v té psychoterapii člověk by neměl vědět, jakou techniku já vlastně používám.

Neměl by to vědět příliš, tak stejně jako v té psychiatrii, když ten člověk se ptá, jakou mám diagnózu?

Tak já mu něco řeknu, ale bojím se, že ten člověk se do toho, že se do toho zakleje. To jsem přesně.  

To byla ta moje otázka, možná jsem se pak v tom trošku ztratil, ale nakolik se to pak může stát tím sebenaplňující se proroctví?  

Může. Ono se to úplně netýká, většinou té dospělé psychiatrie. Většinou jsou to takové, a to jako dětské diagnózy nebo ty, se kterými přichází k nám LIGO dětství, ty ADHD a ty autismus třeba a stejně jako před 20 lety v Americe každého osahával strýček, tak mezitím zase já vím, že mám problémy, že ztrácím věci zapomínám věci, když to někdo pojmenuje, že ty ADHD i já na jednu stranu já můžu vědět, jak pracovat, můžu vědět, že když budu brát určité léky, můžu mi to pomoct. Můžu vědět, že existují určité specifické terapie nebo nespecifické terapie, které to můžou pomoct, ale můžu to znamenat i takovéto. Já mám problém já za to nemůžu já s tím vlastně nebudu dělat vůbec nic. Cožbok aspergerů bývá, že já dost často vídám, že prostě někdo přijde a řekne já mám vlastně aspergera, mám vlastně lehkou forma autismu. Pro mě vlastně ta informace jako není příliš významná jako pro psychiatra nebo jako pro terapeuta, protože mě stejně bude zajímat, jak tomu člověku se daří ve skutečnosti, jak vlastně přemýšlí, jak je na tom s náladou úzkostma. S depresema se vším ostatním.

A i emoční inteligence nějakým způsobem, že jo, natrénovatelná naučitná, takže když vlastně ten člověk má sice diagnózu, že je nějakým spektru a spergera, tak i tak může vlastně se posouvat a nějakým způsobem kultivovat své emoce a pracovat na.

Tom Asperger existuje. Existuje to jako určité určitě obrovské téma a je strašně dobře, že se s tím začal pracovat, ale taky u spoustě z těch lidí můžou mít zavřené emoce, protože prostě si nemohli dovolit ty emoce z nějakého důvodu prostě prožívat. Podporovat a vůbec nejsem odborník na autismus jako od toho tématu s radostí to přenechám těm, kteří se v tom vyznají, a to, co zas lidi moc těch svých klientů je to zas trošku jako s tím ADHD. Nějaká role to může být skutečně psychologická, kdy my víme, že člověk, když je v úzkosti, tak vlastně se chová někdy trošičku jakoby autisticky. A samozřejmě je to vývojová porucha.  

Ale ještě mám dotaz teďka v nedávný době vyšla zase velká metaanalýza ohledně neurotransmiterů v mozku, že vlastně zjistili, že jakoby taková ta teorie, že je nedostatek serotoninu, způsobuje deprese, takže vlastně je mylná. Ono se to vědělo dlouho, ale teď to jakoby hodně oblítlo i takový ty standardní média, tak nakolik to věří, že vlastně deprese je zase jako porucha hardwaru a nakolik je to zase.

Já jsem to četl a mě studie strašně zaujala, protože já jsem vůbec nezachytil ten moment, že by to bylo někdy, jinak. Já jsem si nikdy nemyslel, že deprese rovná se nedostatek serotoninu a kdysi byl nějaký, byla nějaká studie, kdy u odsouzených k smrti na elektrickém křesle se našlo nižší dávka serotoninu někde v mozku. Tam rozhodně nejde o to, že by tam byl jako měřitelný pokles nebo říkám možná, že prostě v mezičase, kdy jsem, kdy jsem dostatečně nestudoval svůj obor, vznikl mainstream názor, že tam chybí serotonin.  

Spíš podle mě to vzniklo tím, že tysa ty moderní antideprese vlastně zvyšujou jakoby to nebo zabraňuje filmu zpětnému vychytávání, a proto možná jakoby vícerotoninu rovná se úleva od deprese, takový rozsudek tak málo znamená deprese.

To byl takový ten laický pohyb pohled, ale to SS zvedne to hladinu serotrnu hned antidepresivum zabere většinou za 1-6 týdnů. To znamená, ten moment, kdy se člověku uleví, není, když se zvedne hladina toho serotunenu, ale kdy se začne dít něco jiného na úrovni receptorů na úrovni růstových faktorů, takže my jsme vždycky měli pocit, že jestli tam ten serotorin někde chybí, že chybí v nějakých oblastech, ale spíš, že to byla skutečně nějaká.

Porucha na úrovni skutečně receptu receptorů růstových faktorů, ne, že by ten serotonin chyběl jako takový.

No.

A myslím si, že teda jakoby tvoje zkušenost. Je to taková, že asi nějaký procento teda depresi genetické, že ty lidi mají třeba od přírody nějak poškozený nějaký centra, který špatně třeba seizujou nějaký neurotransmiterry a pak jsou ty, který jako vzniknou v dobu života, tak vlastně víme dneska jakoby reálnou příčinu depresí nebo jsme vlastně úplně na začátku.

Kdysi dávno se dělily deprese na endo endogenní a reaktivní endogenní vznikla zničehonic reaktivní vznikla jako reakce na něco, co je venku. My teď to dělíme v té současné diagnostice na depresi jako takovou a na poruchu přizpůsobení, což je trošičku jakoby klička, jak k tomutéž říkat nějak, jinak. My máme trošku návody, kde máme pocit, že tato deprese spíš bude souviset s těmi transmitery. A tato deprese bude souviset spíš s tou obtížnou situací venku, což ale nic stejně neříká o té o té příčině.

Mozek je, že bychom ho brali, že je počítač, tak je to počítač, který sám sebe optimalizuje trvale, ale nejenom na softwarové rovině, ale i na té hardwarové rovině. To, znamená, to, co se děje v tuto chvíli, že my, kdy se spolu bavíme, tak náš hardware bude potom o něco jiný než předtím. Ano.

Měníme se za drátování mozku prostě konverzací.  

To, znamená to, že se změní někde nějaké receptory, někde nějaké spojení někde nějaké růstové faktory, to ještě neznamená, že ta příčina je od začátku endogenní.

To neznamená, že, že to začalo jenom kvůli tomu.

Endo je zevnitř.

Endoendo je zevnitř endo, že to vzniklo zevnitř, že to vzniklo hardwarově, že to vzniklo tím, že by tam chyběl ten serotonin, a proto to vzniklo. Ne je to docela klidně možné kvůli tomu, že všemožné psychologické příčiny těch teorií depresí je spousta způsobily sekundární změnu toho těch receptorů, se kterými potom můžeme pracovat. Já si myslím, kromě skutečně těžkých depresí, že většina těch depresí bude mít do značné míry tu psychologickou příčinu nebo já si myslím, protože jsem primárně terapeut, že bude mít dominantně tu psychologickou příčinu, což ale neznamená, že budu odmítat antidepresiva. Znovu antidepresiva si myslím, že fungují skvěle.

A.  

Jestli se dostanu k tématům takovým jakoby běžným, jako je, jako je spánek, a protože vím, že máš nový Kurz nasedu o spánku, tak zase ke spánku je spoustu studií, který taky docela už dneska jednoznačně prokazujou, že špatnej spánek je prapříčina a mnohých civilizačních chorob. Právě i zvyšuje špatný spánek riziko na deprese úzkosti atd. tak kdybys měl říct nějaký základní typy za tebe, jak spát líp, jak prostě mít spánek kvali.

Nakoupit si můj Kor samozřejmě jako byznys je byznys, jak spát kvalitně nezaměňovat příčinu a následek. To znamená člověk dost často spí špatně, protože má psychické obtíže a dost často má psychické obtíže, protože špatně, protože špatně.  

Korelace s kauzalitou těžko odhalit, kam šipka míří?

Jsou situaci, kde to jasný, pokud se budu do tří do rána koukat na Netflix, tak je jasný, že spím špatně, protože jsem se do tří do rána Koukal na Netflix. Ale.

Ano, ten Kurz bych mu udělal reklamu začínám tím, že říkám, že spánek není sportovní disciplína. Taky mám hodinky, který mně dneska v noci řeknou, kolik hodin jsem spal a kolik jsem měl jakých fází, takže lidi teď řeší filtry červeného světla řeší, jaká je teplota, jaká je vlhkost, jaká je kvalita matrací. Co jíst, v kolik jíst?  

Všechno řeším, takže dobrý.  

Zapomínají skutečně na takovou tu úplně jako jednoduchou základní věc, možná špatně spím, protože, protože jsem depresivní, protože se trápím, protože o něčem prostě přemýšlím o filtrech červeného světla. Já říkám, že jsou to cigarety light, že lidi si myslí, že to méně škodí, a proto to dělej o to víc. A, myslím si, že, myslím si, že před spaním, když se člověk kouká do mobilu, že víc než to modrý světlo, mu vadí to, co vidí v tom mobilu a že se tam prostě zaplete do nějaké debaty. Myslím, že tys mě říkal, že další výhoda toho filtruje, že je to fakt hnusný na tom displeji, takže člověk se na to nechce, jo, že se člověk na to nechce koukat dlouho.  

Já se zapnu filtr a vlastně jako pak, jak to je všechno takový jako vyblitý, tak mě to nebaví se na to koukat, takže mě ten filtr pomáhá od toho, abych už na to nekoukal. A ne, že bych na to Koukal líp, takže pro mě to nejsou cigarety light, ale vlastně jako způsob, jak se toho zbavit.

Zatímco já jsem byl ochoten hlavně v době covidu do dvou do rána diskutovat o rouškách, což člověk může diskutovat s červeným filtrem stejně jako bez červeného filtru. Já si myslím, že u spánku je nejdůležitější si uvědomit, pokud příroda v době, kdy skutečně jsme bojovali o přežití a kdy víme dobře, že v mnoha aspektech je ten náš organismus vyladěný vlastně hodně k dokonalosti.

Když vymyslela něco, čím nás na zhruba 8 hodin denně vypne z reality, že vlastně ten důvod u sebe velmi velmi důležitý.

Základ je potřebujeme spát musíme spát, když budeme spát budeme kreativnější, budeme lépe přemýšlet, budeme emočně stabilnější, budeme fyzicky zdravější.  

Všechno v podstatě celek.  

Takže hyperúspěšní manažeři, kteří říkají já spím 4 hodiny denně.

Já si myslím, že vlastně dělej něco špatně a myslím, že to je prostě na úkor nejenom jejich zdraví, ale třeba i kreativity, protože skutečně, jako když nebudu spát, tak já velmi úspěšně budu schopen vykonávat určitou práci, ale třeba už se nezamyslím, jestli vůbec se mám tedy tímto směrem vydat.

Myslím si, že dokonce přesně byly studie, že když si vystane spánkový deprivaci, tak to z tebe trošku dělá jakoby, v uvozovkách toho psychopata, který pak nemá ty emoce druhý den, a když dlouhodobě, tak vlastně potom děláš přesně rozhodnutí, který můžou bejt velmi jako neempatický, řekněme, slušně, no.

Ti lidi, kteří nespí, tak jsou agresivní, to jsou takový jako agresivní šéfové, kteří prostě řvou na ty podřízené, tak je na ně dost často řvou, protože, protože prostě nespí. A ještě další důležité věci uvědomit, že když spím, tak to znamená, že spím bez čehokoliv. Chemie.

Léky na spaní jsou naprosto geniální vynález, který zachránil spoustě lidem kvalitu života. Já teď nevím, kolik se prodá. Myslím, že jsou to jako jednotky miliard tablet ročně na světě, které se prodají už pak dohledat vím, že ten počet je opravdu obrovský, což je násobně víc, než kolik by se mělo brát, takže ve chvíli, kdy jdu spát s alkoholem s lékama na spaní, počet hodin odespím, ale vlastně ta struktura spánku je výrazně jiná.

Já mám dokonce čelenku, která ti měří přímo EE, že Tomáše ve spákový laboratoři a opravdu, když jakoby piju alkohol, tak sice mám pocit, že spím jako tvrdě, ale nemám tam vůbec ten Deep sleap nemám tam ty jakoby hluboký fáze spánku. A podobně to i po práškách na spaní, jakože sice, že oni fungujou sedattivně, oni tě vypnou, ale nedostaneš se do těch hlubokých fází spánku, takže ty vypadá, že jsi škumatu ale nejspíš.

Alkohol je schopen třeba velmi výrazně zredukovat ramfázi spánku. Skutečně velmi, velmi velmi účinný v tom.

No.

Co se týče alkoholu.  

Tak.  

Je to droga, kterou tys už zmínil, která je jakoby běžná ve společnosti. Spoustu z nás mělo alkohol poprvý na nějaký svatbě svý sestřenice, když jsem bylo 15 let, přesně si na to vzpomínám, že jsem si dávalprvý becherovku s tonikem tajně na svatbě sestřenice, když mě bylo 15 a vlastně přijde, že ta společnost se na to furt kouká jako hrozně jako tolerantně, že, že je to takový jako úplně běžný, že vlastně jako v Česku jsme jako jediný co leju nejvíc na světě.

Co s tím jako nějaký adiktologickýho pohledu, to je přece šílený, že jsme jeden ze států, který je vlastně permanentně ožralej.  

Já pořád doufám, že nám to zkazí ti to desti, kteří sem jezdí na ty na ty párty, kteří, tedy toho vychlastají strašně moc, ale, ale je to problém. Já nejsem abstinent, chutná mně alkohol, ale vlastně já mám čím dál tím radši svoji střízlivou mysl, takže proto i pro mě ten čaj jakoby na hranici toleranci vlastně vlastně ta hodnota té střízlivé. Myslí obrovská.

Za prvé je to droga, která skutečně likviduje rodiny likviduje vztahy ano, tak jak je velké téma boj za tradiční rodinu a za ochranu rodiny. Já si myslím, že člověk, který bojuje za rodinu, tak by neměl vůbec řešit homosexualitu nebo cokoliv takového a měl by řešit.

Chlast chlast chlast a násilí jasně.

No, protože to je to, co rozkládá ty rodiny výsledně.

Ale.

Ale ano. To, že mám něco, co je schopno mě uvést do nějakého změněného stavu, vědomí, co je schopno vypnout trošku nějaké superego trošičku jakoby rozvolnit osobnost. Ono to patří do té naší společnosti. A já si myslím, že je dobře, že to je droga, se kterou umíme zacházet, protože, jak jsme mluvili o těch psychedelcích.

Tam není ta historická zkušenost. My kdybychom vyrůstali v Peru, možná jsem naivní, ale předpokládám, že prostě ve kmenu kdybychom žili.

Jako od dětství by ti dávali nějakou tedy liánu, že jo.  

Nebo já nevím, ale každopádně můj otec můj dědeček můj pradědeček nebo matka babička prababička by prostě měli zkušenost s tím, jak se s tím zachází. Stejně jako my máme historickou zkušenost s tím alkoholem, takže stejně jako my můžeme těm dětem jakoby trošku je jako provést s těmi prvními experimenty, které budou dělat trochu tajně, trochu se budou pochlu trochu se pochlubí. Ano jako drogy patří prostě.

Ke společnosti a existují teorie, že i ten alkohol vlastně usnadnil některé vývoje společnosti.

Jako.

Minimálně ve středověku 1 si vždycky říkám, že z důvodů, proč se začalo vařit pivo, bylo, že prostě nebyla pitná voda, a to pivo prostě vydrželo dýl ptelný, takže pili pivo od rána do večera chudáci.

No ono, pokud vím, tak existují i 2 teorie, proč vlastně vůbec vzniklo zemědělství a jedno z nich, že vzniklo kvůli, protože tam byly obviny obiloviny ze začátku A1 z nich je, že se začínalo kvůliebu. A jiní, že se začalo kvůli pivu, takže, protože.

Už jakože umírali na úplavici, protože pitná voda nebyla, a to pivo vydrželo dýl pytelný nezávadný. Proto se tomu říká doba temna, že jo, protože permanentně vylitý, no ale.

Ale jsou teorie, že i v té neolitické, teď mě čeká kniha o alkoholu právě, tak jsem zvědav, co se tam dočtu, ale už v té neolitické revoluci lidi nějakým způsobem stejně jako pojídali ty halucirgenní houby lian, kde co tak, což ale nepěstovali, tak pravděpodobně pěstovali ty obiloviny, ze kterých vyráběli ten alkohol. Je tam potřeba osvěta, je tam skutečně potřeba osvěta, je tam potřeba. Je tam potřeba opakovat, že to není v pořádku, že není v pořádku chlastat, že není v pořádku pít pravidelně, že.

To.

Lidi, který já znám, kteří, v uvozovkách nepijí, tak standardně pijí ve dvou sedmičkový na denně, když už si vezmu, že je to, dejme tomu, ještě množství, které je nějak jakoby pro ten organismus zvladatelné, tak už jenom je to vlastně zvláštní tím, že člověk každý večer jde spát a má něčím ovlivněnou mysl. A má něčím ovlivněnou strukturu spánku, takže já si myslím, že znovu a znovu je potřeba mluvit.

O alkoholu o drogách ovšem, že na jednu stranu mluvíme o tom, bylo by dobře nějakým způsobem umožnit lidem tu psychedelickou zkušenost, která by měla být ale ojedinělá, která by neměla být v tom, že se člověk každým přesně tak. Tak stejně, tak bychom se mohli bavit o tom, že vlastně ta zkušenost s tím alkoholem je podstatná a měla by být, já neřeknu, že ojedinělá, ale neměla by býtaždodenní, a to teď vůbec nemluvím prostě litr vodky denně, ale že vlastně, že vlastně i ta láhev vína každý večer, když to každý večer, tak je na tom prostě něco zvláštního.  

Hele já jsem si dával Suchý leden, vydržel jsem 26 dní, Suchý únor jsem vydržel asi 24 plus minus a bylo to super. Opravdu jsem se dokázal líp soustředit líp jsem spal. Jediný co jsi měl problém bylo s tím, že mě jakoby večer strašně šrotoval mozek, že prostě jakoby fakt nejsem zvyklej na takovou míru prostě energie a soustředění, takže to bylo jediný, co mně vadilo, že jsem prostě xkrát jako ležel a prostě mozek ještě by 3 hodiny něco vydržel dělat. A trošku právě ten alkohol člověka jako vypne, ale pak stejně ten spánek stojí za PRT, takže to smysl nemá, ale narazil jsem na to, že vlastně je to jako strašně těžký. Ten sociální efekt toho, že člověk kamkoliv přijde v Česku kamkoliv přijdeš, ať už to je libovolná návštěvu příbuznýho nebo večer to tak vlastně furt ti všude někdo ten s prominutím chlast nabízí a já třeba 5× jsem řekl za večer ne, nedám si, nedám si nedám si, ale je to vlastně jako sociální a strašně jako těžký, tak co bys doporučil tady na to, protože pro mě to je jako lehký. Já si doma tady třeba žádný alkohol doma nemám, takže si žádnýnej nedám, ale pak někam jdu a prostě 3× se tě někdo 5× někdo zeptá. Říkáš vodu vodu voduš, tak si tady 1 absint tady s kamarádem dám jenom tak jako degustačně.  

Já jsem rád, že se o tom bavíme a jsem rád, že se o tom bavíme, protože doufám, že to, že to uslyší hodně lidí a že třeba i tady tento vzorec se začne měnit. Já moc nepij jako moje průměrná spotřeba je tak jako 12 skleničky za týden, protože vlastně.

V posledních třeba pěti letech jsem se naučil to množství výrazně omezit, protože mně vlastně takhle výrazně líp a mně třeba vadí. Já proto vlastně držím Suchý únor, protože vlastně by to pro mě nebyla velká změna. Mně vadí, když přijde někam na večírek, že většinou, nebo když pořádáme večírky doma, tak tam pozveme nebo se potkáme se spoustu zajímavých lidí. A člověk má zhruba hodinu na to, aby prodiskutoval zajímavá témata, protože po té hodině už ta hladina stoupne tak že.

No já, když jsem byl na tvých oslavě narozenin, že u tebe, tak jsem nepil, byl jsem autem a pokecal jsem si se všema úplně skvělex. Lidma jsem si tam jako půl hodiny hodinu bavil, že bych si to měl 5 dílů rapptks a byl jsem úplně střízliej a jsem do auta odjel sám byl to úplně v pohodě.  

Takže už jsem si několikrát říkal, že prostě začneme jako střídat jako střízlivé večírky a večírky s alkoholem.

Protože opravdu už ten alkohol jakoby zamnoží kus té reality.

Hele co abrej nápad dělat střízvý střízlivý a já otázka, jestli ty lidi na to přistoupíj, že přijdeš jako uděláš párty a řekneš c to bude čaj.

Já si myslím, že jo, já si myslím, že já to vlastně chci udělat, protože vlastně, když mi dělám doma ty večírky, tak většinou napadne mě teď minimálně 12 kamarádi, kteří nepijí. A já vlastně si tam s nima moc nepokecám, protože, než si člověk připije se všemi lidmi, kteří přijdou, tak pak už jako těžko najde tu společnou notu s těmi, co abstinují.

A  

já teda dlužím, nedržím Suchý únor od alkoholu, ale držím suchej buky leden nebo únor od sociálních sítí a a ty obrovská úleva.  

To je jako to nakous asi tak téma, které bysme mohli rozebírat další hodinu a půl závislost na sociálních sítích je stresný průšvih. Já to vidím na sobě, že pokud bych řekl, že na něčem jsem závislej, tak alkohol si dokážu představit, že bych úplně omezil. Dokážu si představit, že bych vlastně to kofein taky dělám si vždycky detox od kofeinu jednou za rok minimálně třeba 23 týdny si dám úplně bez čaje bez kofeinu, to taky zvládnu, ale bez sociálních sítích. To je jakoby to je velká výzva, no.

Já jsem to poprvé udělal. Já si myslím, že jsou to 4 roky a ty první dny mně se zdálo o tom, že píšu status a ještě ten status byl fakt dobrej, tak jsem si říkal, jako mohl bych tam hodit jenom tady tenhle ten 1 status a pak to zase vypnou. To, co vlastně to, co vlastně říkají ti lidi, kteří berou ty drogy, jak se jim pak zdá, že kouří, nebo že prostě si píchají perník nebo něco, tak skutečně se mi zdálo, že píšu statusy. A já vlastně jeden z důvodů, proč jsem to tehdy udělal, bylo, že jsem si uvědomil, že se koukám na realitu jakoby přes Facebook, že když vlastně vidím něco okolo sebe zajímavýho, tak už si říkám, jak bych to vyfotil, jak bych to popsal, jak bych to vlastně předal. Dál tu informaci. Další věc je, jak jsem říkal, v době toho covidu, když člověku bylo špatně potřeboval nějak jako zacházet, zase se svou psychikou tak jako do půlnoci s někým debatoval.

Protože doufal, že tím změní svět a pořád si myslím, že ten svět se měnil měl miliardovej dosah, že se ten svět změnil. Já v našem omezím světu. Doufám, že pár lidí jsem taky ovlivnil, ale na druhou stranu ty debaty do půlnoci samozřejmě jako neměl jakoukoliv.

Jako jakýkoliv význam.

A vím, že tam mám to, co má člověk od toho panáka, že prostě se vzbudím v pondělí ráno mám špatnou náladu, jak si říkám, napíšu hezký status. Dostanu za to nějaký laiky. Ode mě lépe, případně za starých časů se člověk těšil na to, co zas napíše Ovčáček na Facebook, aby to mohl nějakým způsobem prostě si z toho udělat legraci, ať už to nejde, protože pan prezident už je na naši straně barikády, tak už se z toho nedá dělat legrace, no.

Hele.  

Mně přijde, že všechny ty závislosti mají jako něco společnýho. A je to vlastně to, že čím člověk má jako zábavnější normální život, jako takový ten Real Life, tak tím míň má tendenci utíkat někam někam jinam, takže já si třeba mám dny, který mám opravdu nabitý programem. A vůbec mě nenapadne se podívat na ten mobil, vůbec mě nenapadne prostě jako tu mysl někde někde mít jinde. A já do jisté míry tyhle všechny věci dělám z nudy, jo, že prostě nuda, nemám rád nudu, tím pádem prostě to je, když máš štípanec a drbeš se, tak něco drbeš. Tím víc vědí, tak já nudu vlastně řeším tím, že se podívám a není něco novýho na Facebooku.

Nuda, frustrace, úzkost jsou i slavný experiment s myšima, který pojídali opiáty, ten ten slavnější a je škoda, že slavnější je, že se dal krysám do toho jejich terária nějaká lahvička s vodou a hra. Myslím. Že  

to myslím, že to byl heroin. A ty krysy prostě se sjížděly tím heroinem a sjížděly se sjížděly sjížděly se a pak je ten druhý experiment, kterej je, bohužel méně slavnej, že někdo si řekl, tak teď jsme dokázali, že myširády fetují. Ale my nevíme, co by dělali myši ve svém přirozeném prostředí. A místo by je zavřel do terária, tak vytvořili něco, čemu říkal krysí ráj. To znamená, bylo to, byl to svět, kde se krysám daří dobře, nebyla tam 1 zavřená v kleci, ale měli tam prostě kamsi schovat, kde mít rodinky, kde být spolu a ty krysy v tom nefetovaly. Ty krysy v tomhle tom prostředí, když chtěly, tak prostě pily.

Pily tu vodu.  

A jsme zpátky u terapie, a proto vlastně část léčby závislostí je ano část léčby závislosti, že člověk prostě musí přestat. Lidi dost často chodí s tím, já teď budu chodit 4 roky do terapie, proto, abych zjistil, proč vlastně chlastám a ono to odejde samo. Ne, tyto roky jsou prostě o vůli stejně jako ty si 1. ledna řekneš, že přestaneš pít alkohol, já si 1. ledna řeknu, že vypnu Facebook. Chvilku to bude bolet, ale prostě všude to musí vydržet. Tak.

Ona totiž ten alkohol jakoby.  

Promaže jakoby doslova vylije ten mozek nějakým způsobem, takže ty, když půjdeš na terapii, tam si něco uvědomíš, cestou odsuk si ještě koupíš láhev. Jako kdybys to znegoval, takže je potřeba jít z obou stran. Je potřeba potřeba fakt primárně přestat, ale pak navázat na tu terapii, která ideálně pracuje s tou vnější raritou, kdy si člověk najednou začne uvědomovat, jak vlastně žiju, co mám za práci, jak funguje moje rodina, jak fungují moje vztahy, ale pod tím je i ten kus toho nevědomí, takže to není jenom o té aktuální situaci, ale o těch hlubších vrstvách.

No ještě k těm závislostem myslím, že slavnej případ, že vlastně vojáci, že jo, ve Vietnamu, tak o hodně zneužívali heroin. A americká armáda měla strach, že se vrátěj, takže prostě bude velká část americký populace závislá na heroinu a vůbec se to nestalo, že ty vojáci, když se vrátili zase do svých rodin, do těch svých životních příběhů, tak vlastně byli schopný ten heroin vysadit jako skoro ze dne na den. A že to vlastně, jedna z těch podob jako s těma krysama podobných důkazů, že to je hodně o tom prostředí a vlastně, že to je daleko komplexnější, než by ta látka sama o sobě vytvářela závislost.

Ta látka to umí sama sobě. My máme v mozku prostě centrum odměny, které se snažíme, které se snažíme dráždit, takže když uděláš něco, co se ti podaří, když se podaří náš rozhovor stoupne nám dopamin v určitých oblastech. Zazáří nám centrum odměny tam je ještě důležité, že ten mozek se automaticky přeprogramovávat tak, aby to odměnu dosahoval snáze. Proto třeba lidem, kteří se, kterým se hodně daří v práci, tak říkají já vlastně nevím úplně, jak to dělá, bývá to tak, že prostě ten systém je přeprogramovaný, takže to se děje trochu automaticky, takže ti lidi, kteří hodně pírek, pak pořád přemýšlí o víně, mluví o Vídně, zdá se jim o vímě, takže ten hardware k tomu existuje, ale na druhou stranu já nevím, jak to bylo s tím Vietnamem. Vím, že je to tak, že lidi, kteří berou vysoké dávky opiátů na tlumení bolesti, tak ti skutečně tu závislost potom nemají. U Vietnamu tam bylo potom něco jiného, tam bylate, tam vlastně se začala řešit ta posttraumatické SR stresová porucha, když ti lidi přežili ten Vietnam a pak upadli do těch závislostí po návratu u té posttraumatické stresové poruchy je problém v tom, že je s odstupem, takže bývá to třeba 6 měsíců, takže.  

6 měsíců od války najednou člověk začne kolabovat a vlastně to okolí už to nedá do souvislosti s tou událostí.  

Předtím.  

Hele tím se hezky nahrál možná na to téma nejdůležitější, který to rozřeším a v každém rozhovoru a je to vlastně takovej franklowské hledání smyslu života, tak co ty vlastně jako psychoterapeut jako psychiatrvaž, že by mohl být nějaký smysl života, potažmo, co je smysl tvýho života. A vůbec, jak tohle téma smyslu nahlížíš.

Já si myslím, že je strašně důležitý a víš co v té terapii nebo základní pravidlo a psychonalýzy je volná asociace. Freud měl krásný příklad. Jedeš vlakem, díváš se z okna pozoruješ krajinu, takže takhle by měla vypadat terapie. Ty přijdeš a pozoruješ tu krajinu, co se v té mysli zrovna odehrává, takže, jak jsem říkal, ty snahy od těch zkratek byla spousta a pořád jsou, takže my se snažíme vlastně těm lidem nedávat svoje témata, takže pokud on chce řešit smysl života, řeší smysl života a většina lidí nebo spousta lidí v nějaké chvíli na ten smysl. Narazí já si myslím, že to je strašně, že to je strašně.  

Individuální. Jako.  

To určitě individuální, ale kdybysme to měli víc víc rozebrat tak třeba co ty považuju, že tvůj smysl života, jestli se o tom můžeš víc rozpovídat.

No.  

To není moc osobní.

Není to osobní, ale to složitý. Já tam vlastně jednoduchý v tom, že mám rodinu a rodina vlastně do značné míry jako dává ten smysl života, takže ve chvíli, kdy člověk se stará o děti, má ženu vidí jejich jejich růst jejich radosti, jejich pád jejich frustrace, tak to samo o sobě dává obrovskou náplň a za druhé to člověka zabaví natolik, že na některé věci, jinak úplně není čas, ale zároveň zároveň chci, aby oni měli koho následovat. To znamená, snažím se i můj život, aby byl nějak jakoby komplexní ohledně toho, jak se o sebe starám fyzicky ohledně toho, jak se o sebe starám psychicky. Názorově.  

Možná ta nejlepší motivace na sobě pracovat, že to chtě nechtě předávat, že jo, těm dětem.

A člověk předává hlavně to, co nechce. To my víme, že prostě my ji můžeme vykládat, co chceme a oni vlastně stejně přebírají a odkoukávají to přebírají dost často tu naši vlastně nevědomou část, takže ano, to je velká motivace, proč na sobě pracovat. Mám rád tu svoji mysl, takže já vlastně v přemýšlení úvahách vlastně to je tak obrovský svět, že.

A všechno se dá znegovat u všeho, co řekneme, můžu říct, toto není ta pravá podstata. Ale další věc je, že já mám pocit, že lidi dost často hledají jakoby obrovskou podstatu, že si to dají na ten piedestal, že to musí být ta velká podstata.

Jako smysl s velkým.

Smysl smysl s velkým velkým s, že si řeknou ano, chci být lepší otec, ale to není dost. Chci být vzdělanější, ale to není dost. Chci žít podle svých hodnot, ale to není dost.

Že ta odpověď možná je v tom hledat ten smysl jako i v těch běžných věcech, i v tom koukání prostě z okna chvíli nebo v té nudě nebo.

Rozhodně rozhodně a já si myslím, že, kam je, když pracoval hodně s tím smyslem života, tak právě se zabýval těmi detaily a tou každodenností, že vlastně ten obraz toho světa je absurdní. Sám o sobě, ale vlastně mnoho těch detailů smysl dává. Já mám výhodu, že mám smysluplnou.  

Práci. To.

Jako je další obrovská věc, kdybych prostě celý den dělal excelové tabulky, tak bych měl asi větší.

Problém s tím smyslem života, ale.

Pokud bys neměl pocit, že těma excelovýma tabulkama.  

Měníš a svět k lepšímu a lidi, kteří dělají ty tabulky a mění svět k lepšímu, abychom, abychom to zase jako negeneralizovali a neshazovali, ale za mnou chodí, jak pracuju s tím workoholismem vyhoření. Jedno z obrovských témat, se kterým se pracuje nedostatečně ve firmách. Je nesmyslnost je skutečně nesmyslná práce a že ti lidi mají pocit, že ta jejich práce nedává smysl, anebo ještě hůř ví, že nedává smysl.

Je to přesně to je diagnóza za mě toho jakoby špatnýho korporátního světa, protože samozřejmě řekne se korporace, tak jsou korporace, který fungujou zevnitř perfektně, že líp, jak kdejakej startup, ale taková ta obecná definice toho korporátního světa, že spoustu lidí jako neví, proč to dělá. Ani neví jako nějaký smysl a říká si, kdybys viděl půlku lidí v té firmě, takže to nikdo nepozná, protože ty lidi dělal na něčem, co možná ten smysl objektivně nemá, tak jak bys tohle řešil, co bys pomohl jakoby manažerů nebo lidem, který sami řešit tenhle problém nesmyslnosti, tak co s tím.

Já vůbec nevím, já vůbec nevím, je to další téma, o kterém se snažím mluvit. Mluvím o tom víc v poslední době, takže před pár měsíci jsem měl nějakou přednášku, já pořád dokola přednáším workoholismus, vyhoření stres a snažím se to nějak obměňovat, tak jsem na zkoušku zkusil právě to zavést k nesmyslnosti. A a nespravedlnosti, protože to jsou obrovské bolesti ve firmách, ale já, když vidím ty firmy.

Firma není abstraktní entita nebo do nějaké míry je, ale je to prostě skupina konkrétních lidí. A vím, když jsem to tehdy nějak o tom přemýšlel, tak jsem si bavil s jedním známým, který právě zakládala mou firmu, která vyrostla do obří, tak říkal dobře si vzpomínám, jak jsme pracovali v 10 lidech a pak si vzpomínám, jak jsem sepisoval směrnici o psaní směrnic. A vlastně nevím vůbec, kde k tomu přechodu došlo. To, co my se snažím, když pracuju s jednotlivcem, se snažíme, aby člověk si ty věci uvědomoval, aby je nedělal jakoby nevědomky, aby, aby je nedělal jen tak, aby mohl nějakým způsobem přemýšlet o tom, co se děje, takže když za mnou, když dělám školení o vyhoření a o stresu, tak já těm lidem vždycky říkám, já budu strašně spokojen, když budete odcházet s tím a poznáte, že jste ve stresu a poznáte, že vám hrozí vyhoření. Jednou za 3 měsíce se zamyslíte a řeknete si možná, že už je to přespříliš, takže v této chvíli já bych byl strašně spokojen, kdyby někdo, kdo je na nějaké rozhodovací pozici ve firmě.

Si řekl co.

Z toho, co my děláme, má smysl a co vlastně nedá smysl, co se dá zredukovat, co se dá nahradit. Lidi totiž mají pocit, že když nechají své podřízené dělat nesmyslnou práci.

Že jakoby.

Přijdou jenom o ty jejich hodiny, kdy oni sedí v práci, ale oni ty lidi totálně demotivují. A ti lidi pak jsou naštvaní, tak jako dost často jako rozbíjí ten kolektiv.

Myslím.

Že si to hezky shrnul, pro mě to je téma, o kterém chci napsat novou knížku, mám třetinu napsanou. Skvěle o smyslu práce a smyslu v práci a hledání smyslu jakoby právě jako takovou antitezi k tomu korporátnímu světu, kde opravdu ty lidi sice mají dobrý peníze pozici, ale prostě vnitřně vědí, že nedělají nic jako smysluplnýho nebo přesně mají ten, jak jste říkal, ty ta frustrace z toho, že prostě objektivně ví, že to třeba smysl nemá.

1 věc je, když skutečně ten člověk je někde v nějakém kolečku toho soukolí jakoby nevidí ten cílený výsledek a doufá, že tam něco je, ale pak ještě skutečně ta druhá rovina, když on vidí, tak jsem dělal 14 dní něco, co nemá smysl, takže před nedávnem jsem se bavil s nějakou paní, která 14 dní přepisovala něco z tabulek a do tabulek b, přičemž jí manžel ajťák jí říkal, že zhruba za 3 minuty by měl napsaný skript, který to zautomatizuje a celý to vyřeší za 4 minuty.

Tak krásná ukázka, no.

A ten její šéf si praví a podobně říká, než by ajťák psal nějaký skript, tak ona bude 14 dní přepisovat tabulky, protože já teď na těch 14 dní stejně pro ni nemám jinou práci.

Jenže.

Ona tím, že bude dělat nesmyslnou práci, tak skutečně ona se demotivuje. Ona prostě pak nebude mít jakoby tu živou dravu motivovanou mysl na to, když skutečně bude potřeba k něčemu použít.

Ale mám přesně poslední krátký příběh z mýho života, když jsem asi naposledy pracoval rukama a bylo to, když jsem měl brigádu a montovali jsme nějaký skříně. A my tenkrát s kolegou nebo s mým kamarádem tenkrát nejlepším, tak jsme prostě těch skříní smontovali 7 za den. Strašně nás to bavilo, našli jsme si různý grif, jak to dělal rychle. A pak přišel ten mistr a říká pánové.

Jako 7 je moc, to nám tady bude kazit nějaký prostě čísla jako 3 Max a my ten první den, jak jsme smtovali sem, tak nás to fakt bavilo. Jo, jako úplně jsme si s tím vyhráli. Druhý den jsme měli montovat 3, což znamenalo, že jsme prostě jako cíleně museli jako nedělat nic, a to bylo tak strašně jako ten druhej den byl o tolik horší. A vlastně jsme měli udělat jako půlku práce, ale vlastně já si myslím, že lidi obvykle práce baví přirozeně prostě ta radost činnosti prostě je dětská děti, děti baví něco tvořit, že jo, i z kostiček nějaký nesmysl, ale prostě něco dělá, co baví tě to, ale jak se vytratí ten smysl, tak je to prostě ten největší zabiják radosti jako.

To se.  

Strašně málo mluví a tom, že člověk může vyhořet z nedostatku práce.  

Možná víc než z dostatku, že jo.  

Z toho, že vlastně zastava nějaká ta kreativita, že vlastně člověk nemá prostor na to vlastně využít ten svůj potenciál.

Což myslím, že popisuje Adam Grand v knížce dávat a brát, že vlastně zjistili, že spoustu lidí, kteří měli náběh na syndrom vyhoření, tak přestali pracovat. A tím, jak přestali pracovat, tak ještě ten smysl jim klesnul, protože přišli i o tu trochu toho smyslu a že on vlastně jako dělá nějakou studii, která ukázala, že lék na syndrom vyhoření není přestat pracovat. A začít pracovat víc, kde člověk vidí ten smysl, kde tam jakoby vidí, že naráz to funguje, že, že dodává něco, co je užitečný.  

Já, když vidím lidi se syndromem vyhoření lidi se syndromem vyhoření zpravidla nechodí zavčas, většinou je to jedna z těch diagnóz, protože člověk člověk, který je vystaven nebo který má větší riziko vyhoření, tak je to většinou někdo, kdo se tu práci snaží dělat skutečně dobře. A snaží se do poslední chvíle zamaskovat, že to nezvládá, takže většinou přijde až ve chvíli, kdy se skutečně to sype. A v tu chvíli je většinou jediná možnost toho člověka prostě poslat domů, aby prostě si odpočal vyspal se nadechl se, ale hlavně aby začal přemýšlet.

A aby to nebylo tak, že teď si 14 dní odpočinu nebo 2 měsíce odpočinu a pak se vrátím do stejné firmy na stejnou pozici, ale já vlastně nejdřív si odpočinu, protože nemůžu dělat nic jiného než jenom zas, jak jsme mluvili o tom spánku, ti lidi prostě neměli vůbec prostor se zamyslet, co vlastně chtějí dělat. Nejdřív se musí vyspadat se dohromady, pak by měli začít přemýšlet.

Kdybys měl říct na závěr nějaký jako 12 tvoje tipy proto, aby člověk byl nějakým způsobem v životě teda spokojenější vyrovnanější odolnější, tak co za tebe, jako je to ten největší tvůj poznanej recept na spokojenost. Poznanej já.

Když se mě lidi ptají, co bych si já přál, aby si dělal s mými klienty nebo s lidmi obecně ve svém okolí, tak já většinou říkám, že sebereflexe. A je to takovéto, které něco, co je prostě bolestivé nepříjemné. Nepochybně teď lidi přijdou na spoustu momentů, kdy já sám sebereflexi jsem neměl tam, kde bych měl mít, ale vlastně prostě snažit se to je to, o čem jsem mluvit o tom spánku u toho vyhoření. U toho alkoholu u všeho prostě zastavit se přemýšlet, ale zároveň i v té terapii platí, že i to vědomí, že v té psychice jsou spousty oblastí, o kterých já neumím přemýšlet a snažit se svět nějakým způsobem rozšiřovat.

Díky moc za krásný rozhovor. Já děkuju jsem moc rád, že jsi dorazil.

Já moc děkuju.

Přátelé s vámi se těším u nějakýho dalšího dílu deatalkx na viděnou. A na slyšenou. Mějte se krásně ahoj. Ahoj přátelé, díky, že jste tenhle díl deptolx sledovali a dlouhodobým partnerem depalks je brinhankingový nápoj osmička, který dělají kluci z baru, který neexistuje v Brně. A je to nápoj, který v sobě obsahuje přírodní kofein ze zeleného čaje Mača a potom z gurany je v tom asi 5 nějakých nottrpik a je to první český brin hackingový nápoj, který vám zajistí 8 hodin soustředění kreativity. Takže, pokud chcete osmičku vyzkoušet, tak na webu www.zazracnaosmicka.cz, tak můžete vyzkoušet startrspac, který obsahuje 8 plechovek, a když zarátykod Petr 20 tak budete mít o 20 % výhodnější cenu, takže partnerem beatalks zázračná osmička od mých kamarádů z Brna. Mějte se Aho.