1. Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme zrakový kontakt. Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem. Zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru.
2. Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat.
3. Odezírání bez pomoci sluchu není spolehlivá metoda, dochází při ní často k omylům. Mějme na paměti, že úspěšnost odezírání je snížena při fyzické či psychické nepohodě. Odezírající osobě předem sdělíme téma hovoru. Nesmíme si zakrývat ústa! Dbáme na zřetelnou výslovnost a mluvíme volnějším tempem. Zdůrazňujeme klíčová slova.
4. Při hovoru s nedoslýchavým člověkem nezvyšujeme hlas a nekřičíme. Zajistíme vhodné poslechové podmínky.
5. Doprovází-li člověka se sluchovým postižením tlumočník či jiná osoba, vždy oslovujeme přímo člověka, se kterým jednáme, nikoli jeho doprovod. Toto je velmi důležité a často se v tomto bodě chybuje! 6. Člověku se sluchovým postižením předem naznačíme, o čem budeme hovořit.
7. Důležitá sdělení a dotazy raději opakujeme a neváháme použít písemnou formu. U neslyšících uživatelů znakového jazyka je bezpečnější počkat na tlumočníka. 8. Občas požádáme, aby nám člověk se sluchovým postižením svými slovy sdělil, co nám rozuměl. Nikdy se neptáme, zda rozuměl, ale co rozuměl.
9. Při neúspěšné komunikaci máme na paměti, že jde o důsledek sluchového postižení, proto k člověku přistupujeme se stejným respektem jako k člověku bez postižení. Snažíme se najít cesty, jak se vzájemně lépe dorozumět.
10. Komunikační preference každé osoby se sluchovým postižením jsou individuální. Proto je nutno projevit vždy vstřícnost a ochotu přizpůsobit se dorozumívacím možnostem.
Z podkladů Mgr. Věry Strnadové
O autorovi: Stránku připravila Monika HOŘENÍ