Z vozíku vyučuje létání

Letecký instruktor Marek Maňur se i přes handicap stará o budoucí piloty  
KROMĚŘÍŽ / Když vzpomíná na dobu, kdy dělal paragliding, zasní se. "Nejhezčí byla ta volnost. Dal jsem batoh na záda, vyšlápl na kopec a odtud plachtil. Bylo to krásné," říká Marek Maňur. Je to už dávno, co letěl naposledy. Psal se rok 2002. "Tehdy jsem udělal chybu, v tu dobu přecházela teplá fronta a v tom se létat nemá," vypráví muž. Dostal se do turbulentního proudění a následky pádu jej upoutaly na invalidní vozík.  
I když v jeho případě není výraz "upoutaly" tak docela správný. Ano, k pohybu potřebuje vozík. Zároveň je ale prvním paraplegikem v Česku, který má licenci leteckého instruktora. A spouští vlastní leteckou školu. "Jmenuje se MaMa. Jsou to začáteční slabiky jména, kterým za její provoz ručím. A instruktor je skutečně taková máma budoucích pilotů," míní.  
Cílit bude na lidi s handicapem, i když by mohl školit kohokoliv. Jeho letadlo má jen drobné úpravy a původní řízení zůstalo plně funkční. Odhaduje však, že zdravých zájemců nebude mnoho. "Instinktivně se ke mně nehrnou. Když si mohou vybrat mezi mnou a zdravým instruktorem, jdou k němu. Tak to zkrátka je a mě to nijak neuráží."  
Letět je jiné než skočit  
Sám prý o létání zvlášť nesnil. Jako kluk sice býval letecký modelář, ale později ho zlákala armáda a sloužil u profesionální jednotky výsadkářů v Chrudimi. I když tvrdí, že skoky z tréninkové věže či vrtulníku si zrovna dvakrát neužíval. "Letět je něco jiného než skočit do prázdna," směje se Maňur. V té době už plachtil a ke sportu a pohybu obecně měl hodně blízko. Když přišel úraz, sloužil třetím rokem a jeho život měl jasný směr. "Vlastně mě živila fyzická kondice. A najednou jsem ležel a nemohl se sám ani otočit na posteli," popisuje.  
Změnu ale zvládl a po čase začal hledat cesty, jak se vrátit i ke sportu. "Nechtěl jsem se pouštět do aktivit, u kterých bych potřeboval nějakou asistenci. Paragliding i kvůli tomu nepřicházel v úvahu, navíc na něj nemám dostatečnou stabilizaci těla. Zvažoval jsem motorové rogalo, které startuje ze země." A pak přišla možnost udělat si pilotní průkaz. Cestu k němu vyšlapal pilot a dobrodruh z pražských Letňan Petr Bucháček.  
POKRAČOVÁNÍ NA STRANĚ 4 Na vozíku vyučuje, jak létat  
DOKONČENÍ ZE STRANY 3  
V roce 2015 podnikal cestu kolem světa v historickém letounu, při níž se v Itálii setkal se skupinou handicapovaných pilotů. Doma se pak spojil s leteckou asociací a lékařem a vypustil do komunity paraplegiků dotazník.  
Maňur reagoval okamžitě, výcvik absolvoval v Praze, a jak říká, musel nejprve překonat přirozený strach. "Ze vzduchu je potřeba mít respekt. Ale nesmí to být svazující. Panika vás zabije, protože v ní člověk dělá chyby."  
Když pak pořídil letadlo, pustil se do úprav. Zvolil italský Tecnam P92 Echo. "Směrové kormidlo na svislé ocasní ploše se řídí pedálem, otáčení také. Když do nich nemohu šlapat, musím mít všechno po ruce." Navrhl si i elektronické ovládání plynu, aby bylo řízení plynulejší.  
Do letadla se dostane pomocí rukou a stejně to prý dokáže každý paraplegik. Jen musí nacouvat s vozíkem až ke dveřím letadla, což je u některých typů problém kvůli jejich konstrukci. Dá se to překonat s pomocí malé rampy, která překryje kolo letounu a vozík po ní přejede, kam potřebuje. Maňur dělá i běžnou údržbu letadla, zvětšoval si zavazadlový prostor, vymění svíčky nebo olej. Odbornou práci ale nechává odborníkům.  
V současnosti už má jednoho absolventa v Česku, pilota ve výcviku na Slovensku a další zájemce čeká na začátek sezony. "Zájem je, ale nikdy nebude masivní. Můj cíl je umožnit létat lidem na vozíku, protože není důvod, proč by to nemohli dělat. Ve vzduchu jsme zcela samostatní," dodává Maňur.  
A vypráví o svých výletech, kdy přistane, vytáhne vozík, postaví stan, přespí a druhý den letí zpět. "Poradím si se vším sám."
FOTO / Z. NĚMEC, MAFRA