Pobyt v psychiatrické léčebně nemusí být stigma

Pro mě to dlouhou dobu určitě stigma bylo.\nMáme tyhle radosti v rodině, například alkoholiků je u nás hned několik. Padáme do smutku. Než jsem se rozhlédla, padala jsem i já.
Začátek přišel plíživě
Vždy jsem si přála, aby měl den čtyřicet hodin a já stihla vše, co jsem chtěla. Celý život jsem jela na plný plyn. Vzorná studentka, příkladná dcera, dobrá kamarádka. A když nemůžeš, tak přidej tempo. Však se nic nestane. Ale stalo. Tenhle kolotoč nevydržíte donekonečna.
Nikdy jsem se nepovažovala za pesimistu, neměla jsem potíže se smát a stejně se do mě deprese pevně zakousla jako hladový pes do kosti.Zemře vám blízký člověk, rozpadne se vztah, přijdete o práci. Věci i lidé přestanou dávat smysl.Najednou se mi pořád chtělo spát, kolabovala jsem. Do MHD jsem nevlezla, aniž bych měla pevně zavřené oči. Vadila mi každá konverzace. Nedej bože, aby na mě někdo promluvil.Španělsky jsem zapomněla rychleji, než napočítáš uno, dos, tres.Zhubla jsem dvanáct kilo, klepaly se mi ruce a akné mi pokrylo celý obličej. Vlasy mi vypadávaly ve velkých chomáčích. Když jsem měla tlak 60/80, byla to výhra. Párkrát jsem se parádně vysekala, až jsem se naučila chytat se nejbližšího zábradlí. Začalo to návštěvou krizového centra
Nakonec jsem trávila v Bohnicích měsíc.První týden jsem v podstatě prospala a ploužila se po chodbách.Bohnice mi nepomohly ani tak ve smyslu lékařském, ale spíše z pohledu perspektivy.Kolem je tolik bolesti, že se vám svírá srdce. A vaše trápení je najednou o trochu menší.Potkáte lidi, kteří slyší hlasy. Vidí přízraky. Jiní mají doma rodiny a stejně pevně svírají ruce kolem lahve s alkoholem. Potkáte holky, které každý den chodí povinně na váhu a ruce mají plné starých i nových jizev. Tihle všichni mají něco společného. Nevzdali to.
Hrozně jsem se bála, že budu divný pacient, že mi nikdo nepomůže. Místní personál však nerozhodí ani to, když jim budete tvrdit, že chodíte do Bradavic a vás nejlepší kamarád se jmenuje...