Přes překážky na vodě i na suchu
4. června 2024 Rozhovor s úspěšnou neslyšící kajakářkou Kateřinou Pjajčíkovou a jejím otcem Vítem Pjajčíkem, trenérem kanoistů
Kateřina Pjajčíková je rodačka z Ostrožské Nové Vsi. Pochází ze sportovní a taneční rodiny. Tatínek je předsedou sportovního spolku, trenér a pedagog. Maminka se věnuje folkloru. Má mladšího bratra, který stejně jako Katka po sportovní kariéře na kajaku úspěšně závodí na dračích lodích. Není proto divu, že v našem rozhovoru se životní zkušenosti plynoucí z vady sluchu intenzivně prolínají se sportovními. Katka říká, že sport ji zocelil, naučil odhodlání a vytrvalosti.
Katko, máte za sebou výrazné úspěchy v rychlostní kanoistice. Co vás vedlo k ukončení sportovní kariéry?
S kanoistikou jsem skončila těsně před svojí maturitou především ze zdravotních důvodů. Trpěla jsem na opakované záněty šlach na rukách a lékaři s fyzioterapeuty doporučovali klid, což samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Jakmile jsem se dostala do maturitního ročníku, rozhodla jsem se s kanoistikou skončit a věnovat se školním povinnostem. Navíc jsem si chtěla dohnat puberťácká léta a začít navštěvovat do té doby zapovězené diskotéky. Ale zjistila jsem, že mě to vůbec nebaví. (smích)
Co vám sport přinesl do života?
Umožnil mi vycestovat do krásných míst, kde se konaly závody. Mám větší vůli a výdrž. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe bez pomoci druhých. Určitě to mělo obrovský vliv na překonávání sebe sama, což se mi teď hodí v pracovním životě a celkově v intaktní společnosti.
Jste od dětství uživatelkou kochleárního implantátu. Vybavíte si vzpomínku související s rehabilitací sluchu po implantaci?
Jediné, co si z dětství pamatuji je, jak jsem nesnášela nosit procesor v podobě závěsné krabičky. V předškolním věku jsem ji nosila na hrudníku, později už na opasku, ale neustále mi překážela, převážně při sportu, takže teď jsem vděčná za malý závěsný procesor umístěný za uchem.
Jaký je v současnosti vás profit z implantace?
Relativně dobře rozumím řeči. Hodně si vypomáhám odezíráním, ale s blízkými lidmi zvládám komunikovat i bez toho. Ráda poslouchám hudbu. Textům sice nerozumím, ale vnímám rytmus. Nejpříjemnější je pro mě zvuk klavíru, který mě velmi uklidňuje. V hlučném prostředí se málokdy orientuji, spíš vůbec. Je docela vtipné, že teď pracuji ve školství, kde je velký hluk. Sama nevím, jak to vůbec zvládám...