Postoj k bílé holi

O historii bílé hole, o jejích částech, druzích, ale i technikách jsem již psala v svých článcích na blogu. Také již víme, že hodně lidí se zrakovým postižením vidí v holi spíše stigmatizující prvek, a tak jim představa toho, že budou nějak označeni, připadá nepřekonatelná, a proto zarytě nošení bílé hole odmítají. Druzí si říkají, že jsou ještě mladí, a tak hůl nosit nepotřebují zvlášť, co kdyby je viděli stejně staří vrstevníci s holí…Někteří se upínají na to, že se jejich zdravotní stav zlepší, a tak se přece nepotřebují učit nosit bílou hůl. Jsou ale i ti, kteří vědí, že hůl má funkci ochranou, signalizační, slouží k orientaci, a tak vlastně vede k lepší samostatnosti a soběstačnosti, i tak si ale cestu k holi hledají. Tento proces přijetí hole je pak časově, ale i psychicky náročný, jelikož člověk bojuje s racionálním přijetím hole jako kompenzační pomůcky, ale právě také s tím, že přijetí hole je definitivním důkazem „slepoty“, kdy každý pozná, že má člověk hendikep, že špatně vidí. S čímž se může spojovat další balast ve formě vlezlých otázek na to, proč člověk najednou špatně vidí, když se nedávno ještě pohyboval bez hole, možná narážky na to, proč člověk nosí tu hůl, když není zcela nevidomý, ale také to, zda člověk trochu nepředstírá hendikep, protože ho pak mohou lidé litovat…

A jak se stavíme k bílé holi my dvě s Martinou? Poslechněte si v novém díle našeho podcastu.