Jsem unavená a nemocná, říká máma, jejíž syn se před lety vrátil z nemocnice jako handicapovaný

Každý desátý člověk v naší zemi pečuje o svého blízkého. Pomáhá tím nejen jemu, ale i státu, který mu však za jeho práci nenabízí adekvátní ocenění a podporu. Často tak unavený příbuzný musí žádat o pomoc veřejnost. "Nechceme si připadat jako žebrota," vzkazují někteří pečující. "Děláme práci jako každý jiný!"
O svého blízkého, podle odhadů iniciativy Pečuj doma, pečuje v naší zemi kolem jednoho milionu lidí. Přetížený sociální systém by se bez nich zcela zhroutil, přesto jim stát velkou oporou není. Přicházejí mnohdy o svůj soukromý život, práci, dovolenou, ale také o vlastní zdraví. Patří mezi ně i paní Mirka, která potřebuje na operaci, a to znamená zajistit péči pro jejího třicetiletého handicapovaného syna. "Abych mohla pečovat, musím mít zajištěnou péči i o sebe, mít možnost odpočívat a stát by měl zajistit péči během mé rekonvalescence. Já jsem si nevybrala, že budu pečující. Ani to, že budu mít dítě s handicapem. Ráda bych šla do práce, ale jsem doma. Já doma být nechci, já doma být musím," říká máma Miroslava.  
Příčinu lékaři nezjistili  
Syn paní Miroslavy se narodil jako zdravý kluk. Ve dvou letech přišla vysoká horečka a následný těžký otok mozku, jehož příčinu lékaři nezjistili. "Řekli nám, ať se připravíme na to, že zemře. Že nevědí, jak mu pomoci. Po měsíci na JIP mi předali do náruče těžce postižené dítě. Mohla to být reakce po povinném očkování, ale také reakce na oslabený imunitní systém. Dnes už se budu těžko dohadovat. Je to již dávno," vzpomíná padesátnice Mirka a pokračuje: "Následovaly pobyty v nemocnici a epileptické záchvaty. Dnes pečuji o třicetileté...