Kůň mi dává nohy, říká paralympionička Vištalová. Seznamte se s paradrezurou

Od narození bojuje s nepřízní osudu, přesto už od velmi útlého věku tíhla ke sportu. Vlastně tenkrát o sport ještě nešlo.
Láska ke koním však Anastasji Vištalovou dovedla až mezi světovou sportovní špičku, k účasti na dvou paralympiádách.  
Pokud u Anastasje zmíníte její sportovní kariéru, musíte ale začít jinde než na hřbetu koně. Dnes devětadvacetiletá závodnice, která se kvůli pochybení lékařů po porodu potýká s diagnózou dětská mozková obrna a k pohybu používá francouzské berle a na delší trasy invalidní vozík, polykala své první sportovní tréninkové dávky v plaveckém bazénu.  
Ke koním ale poprvé "přičichla" už ve třech letech. Jako malé jí tato zvířata pomáhala v rámci hipoterapie. "Nebavilo mě to. Chtěla jsem na koních jezdit, ne se jen vozit. Ve třinácti letech jsem si našla, že existuje parajezdectví, kontaktovala jsem klub v Ondřejově u Prahy a začala se sportem. Předtím jsem závodně plavala, ale koně jsou moje láska a vášeň. Nemůžu bez nich existovat," přiznává Vištalová, která je součástí projektu Sazka Champs, jenž má za cíl pomáhat mladým sportovcům plnit si své sny, a ParaRestart, který pomáhá lidem po úraze vrátit se s pomocí sportu do běžného života.  
Sympatická závodnice, která se kromě sportu úspěšně věnovala i studiu, absolvovala práva na vysoké škola a nyní pracuje jako advokátní koncipientka, si ale moc dobře uvědomuje, že její závody nejsou zdaleka jen o člověku.  
"Jsou tam dvě entity, člověk a kůň, oba se podílí na výsledku. Důležitá je schopnost koně vnímat parajezdce, musí být empatický… A důležitá je i role trenéra, který připravuje jezdce i koně," vypočítává.  
Když zrovna netrénuje, nezávodí, nebo nepracuje, velmi ráda čte. Dokáže na sebe ale i přiznat třeba to, z čeho má největší strach. "Z neúspěchu. Jsem cílevědomá a perfekcionistka, nemám ráda...