Není postižení jako postižení. Zatímco někteří rodiče sklízí obdiv a respekt, jiní slýchají nadávky
Dvojí metr na postižené dětí - jedněm se vyjde vstříc, druhými se opovrhuje.
Předně nechci hanit nebo vyzdvihovat žádný druh postižení dětí. Jakékoliv je šíleně těžké. Jen se chci pozastavit nad tím, jak jsou vnímány společností.
Je krásný den. Dvě rodiny se rozhodly, že půjdou se svými dětmi na stejné hřiště. Neznají se. V jedné rodině je dítě, které má vadu zraku a sluchu - je to na něm vidět. Je mu osm let a jinak je moc veselé a usměvavé. V druhé rodině je jedenáctiletý chlapec, který na první pohled vypadá jako normální kluk. Ale je velmi hlučný a vznětlivý. Zatímco mladšího chlapce všichni berou mezi sebe, usmívají se na něj, na jeho rodiče, na staršího hocha a především na jeho rodiče lidé koukají s opovržením. Tento hoch má poruchu autistického spektra, má potíže s řečí, ale mluví celkem dobře. Což lidi mate. Nevidí hendikep. Chodí, vidí, slyší, mluví, nemá autistické rysy. Jen se vzteká. Řve. Sedne si k písku, ale protože si k němu sedne jedna holčička a chce mu vzít kyblíček, chlapec začne na to děvče házet písek. Ve zlomku vteřiny přiběhne její maminka a velice nevybíravě hocha napomene. Jeho rodiče si mysleli, že když mu dají tričko s nápisem JSEM AUTISTA, MĚJTE POCHOPENÍ, bude podobných "útoků" méně. Protože lidé si přečtou, že hoch je také postižený. Jen to není vidět jako u chlapce z první rodiny. Maminka tohoto autistického chlapce zadržuje slzy, protože jí přijde nespravedlivý ten dvojí metr. Dvojí metr, kde se jeden hendikep toleruje a druhý ne. Protože ten hendikep autisty je nepříjemný pro lidi kolem. Protože usměvavý chlapec je sympatičtější a snadněji si získá srdce ostatních lidí, než vzteklý hoch s hysterickým záchvatem. Maminka vidí, jak její dítě není přijímáno. Jak bojuje nejen s úřady, lékaři, školou, ale i s lidmi kolem,...