Speciální požadavky v obchodech obvykle nemívám aneb Kterak slepá a powerbanka zmohly pracovníka elektra

    Co se nových trendů týče, obyčejně bývám za svými známými sto a více let pozadu. Od doby, co jsem svou sedm let starou powerbanku nalezla mrtvou, už uplynul nějaký ten pátek. Pár dní před odjezdem někam, kde bych ji eventuálně mohla potřebovat, jsem konečně dospěla k poněkud vyhraněnému názoru, že bych si už ale opravdu mohla koupit novou.

    Po chvilce šušnivého googlení jsem s hrůzou shledala, že dnešní powerbanky mohou mít jeden i více výstupů, jež je třeba nezaměnit se vstupem. Jediné, v čem jsem se víceméně vyznala, byla kapacita. Na otázku, zda mi tatáž krabička bude schopna nabít jak telefon, tak dvoje sluchátka, aniž by některému ze zařízení zavraždila baterku, mi strejda Google neposkytl jednoznačnou odpověď, tudíž jsem usoudila, že bude rozumnější nakráčet s vidícím do elektra a tam se zeptat.

    V zájmu zdraví všech zařízení jsem je pěkně i s káblíky sbalila do kabely a vyrazili jsme. Soustředěně jsem přítomnému prodavači přednesla svůj požadavek, co že to potřebuju a co že mi to má nabít včetně sebe v zásuvce, a vyvalila svůj nemalý arsenál příslušenství k jedné jediné kompenzační pomůcce. Později jsem shledala, že to vlastně nebylo nutné – prodavač bude nejspíš tuto odchylku zcela nelogicky přičítat dysfunkčnosti těch dvou malých kuliček, co mám nad nosem, přestože je za ni fakticky trestně odpovědná ta velká kostka Magi v hlavě.

    Po výběru adaptéru následovaly doplňující dotazy, jak dlouho se to nabíjí (existence světýlka mě holt nenadchla) a zda to náhodou nemá dotykový displej. Po z pohledu elektronického imbecila zcela legitimní otázce, zda je vidět, kde to má vstup a kde výstup, začal mentálně přetížený pracovník zoufale rozhazovat rukama.

    Ale vždyť já se ho přece neptala, jestli to na první dobrou poznám já. Mě jen zajímalo, jestli to uvidí majitel funkčního koukavého orgánu bez znalosti problematiky nabíjecích vymožeností. Jeho...