Příklady situací v životě se zrakovým postižením
V textu přináším opět několik praktických postřehů od samotných lidí se zrakovým postižením. Jedná se o situace, ve kterých se oni sami cítí nekomfortně, či o komunikační šumy, které jim přináší nepohodlí a pocit nedůstojného jednání.
Článek
Tento text rozhodně nechce upozorňovat na nedostatky intaktní veřejnosti, ale chce poukázat na to, jak by lépe mohla interakce mezi světy vidících a nevidomých probíhat.
Komunikace
Každý zrakově postižený jistě ocení přímou komunikaci. Určitě není žádoucí předvídat potřeby hendikepovaného, ale chceme-li pomoci, pak dotyčného kontaktujeme rovnou. Zeptáme se, co a jestli vůbec něco potřebuje. Dle jeho reakce pak společně interagujeme a pomůžeme či poradíme. Rozpaky a ostych nejsou na místě, lidé s hendikepem jsou stále lidé, a tak není třeba se bát rozhovoru s nimi. Zrakově postižený rozpaky pozná podle tónu hlasu, a tak ve finále nemusí být kontakt tak příjemný, jak by mohl, kdyby byl přirozený.
Mezi komunikační přešlapy patří také pokřikování na nevidomého z větší vzdálenosti nebo zdravení bez oslovení. Určitě nepokřikujeme: pozor, čekej a další jiné výkřiky do tmy. Nevidomý přece neví, že je to na něj. Netuší, že by se ho to mohlo týkat, když pokřik přichází odněkud z anonymního davu. Je třeba svá upozornění konkretizovat. A to buď osobním kontaktem a dotekem např. na předloktí nevidomého, nebo oslovením: paní s bílou holí, aby bylo jasné, koho se to týká, a nebylo pochyb, na koho je upozornění adresováno. Vzájemná komunikace si také vyžaduje respekt obou stran. Tudíž, když zrakově postižený řekne, že nepotřebuje pomoci ani nikam doprovodit, tak se jej nesnažíme nikam dostrkat, ani přesvědčovat, že mu opravdu chceme pomoci, zda si je jistý, že to nepotřebuje.
Na potkání nepokládáme nevidomému otázky osobního charakteru. Ať se to týká toho, kde, s kým a jak bydlí, zda má partnera či jak přišel ke svému hendikepu. Chápu, že je to pro intaktní okolí zajímavé a nové téma, ale otázky na tělo si nechte, až se s daným člověkem lépe seznámíte. Při komunikaci na ulici volme konverzační témata ohledně počasí, studia. A kdo ví, třeba koníčků či jiných aktivit, co může nevidomý dělat bez zrakové kontroly. I to může neznalého jedince parádně obohatit o nová zjištění.
Tahání
Je třeba opět zdůraznit, že chceme-li pomoci s navigací nevidomého, pak jej netaháme za bílou hůl ani vodicího psa. Nevidomé matce neposouváme kočárek ani se nedotýkáme jejího dítěte. Jde-li nevidomý s holí, bude-li chtít někam dovést, pak se zavěsí do vaší paže, a tak společně půjdete. Hůl nestrkáme směrem, kam si myslíme, že by ji měl nevidomý směřovat. S holí manipuluje pouze její nositel. Zrovna tak nesaháme na postroj psa, psa nerozptylujeme, vše je v kompetenci zrakově postiženého. Hůl i vodicí pes jsou kompenzační pomůcky, které slouží při prostorové orientaci a samostatném pohybu. Nebereme tedy hůl z ruky, ani ...