Jana s revmatoidní artritidou: Jsem vděčná za každý den s rodinou

Dětská idiopatická artritida se u paní Jany Křížkové objevila v jejích osmi letech. Až o půl roku později si od lékařů vyslechla nejen diagnózu, ale i smutnou prognózu – invalidní vozík.
Od té doby žije s revmatoidní artritidou již 41 let.
Před stanovením diagnózy se léčila pouze analgetiky, léky na tlumení bolesti. Její zdravotní stav se zhoršil natolik, že potřebovala stálou péči a nezvládala se sama ani obléci nebo dojít do školy. Teprve v dospělosti přišel zlom díky moderní biologické léčbě.
Jak se u vás nemoc poprvé projevila?
První příznaky nemoci, ranní ztuhlost rukou a postupně i krční páteře, jsem zaznamenala v osmi letech. Stanovení diagnózy trvalo přes půl roku. Prognóza od lékařů zněla, že skončím na invalidním vozíku a budu plně invalidní. Nemoc postupovala rychle a tehdejší léčba analgetiky pouze tlumila bolest. Brzy mi nemoc zasáhla všechny klouby i měkké tkáně. Můj zdravotní stav se zhoršil natolik, že jsem potřebovala stálou péči a nezvládla ani dojít pět set metrů do školy nebo se sama obléci. Potřebovala jsem stálou péči, měla jsem ztuhlé celé tělo.
Jak reagovali vaši rodiče?
Moji rodiče se s tím nechtěli smířit a hledali pomoc v jiném zdravotnickém zařízení. Měli jsme štěstí, že jsme se v osmdesátých letech dostali k odborníkovi, který se mě ujal a začal léčit. V té době jsem měla již zničené klouby a trvalé omezení.
Jak na tu dobu vzpomínáte?
Ze zdravé a veselé holky jsem se stala unavenou a bolavou, což změnilo život celé naší rodiny. Výlety a dovolené se přizpůsobovaly mému aktuálnímu stavu, protože každý den s dětskou idiopatickou artritidou je jiný. Při akutních stavech jsem byla upoutaná na lůžko a potřebovala pomoc při každé činnosti, nezvládala ...