Jak to vidí - Václav Uher
06.01. 2025 - 06:57
ČRo Dvojka
05.01.2025
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Příjemné nedělní ráno, milí posluchači. Mým dnešním hostem je absolvent Metropolitní univerzity Praha a muž mnoha aktivit, grafik, moderátor, bloger, spisovatel, florbalista, cestovatel a vozíčk vozíčkář pan Václav Uher. Vítejte, dobré ráno.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Dobré ráno. Děkuju za pozvání.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Vyjmenovala jsem všechny vaše činnosti, nebo je ještě nějaká další?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Pak mám ještě takovej ten soukromej život. A tam ještě spadá spousta dalších menších aktivit.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Třeba pro Paraple.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Třeba pro Paraple. Ano.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Kým byste se nazval především z toho, co jsem vyjmenovala?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já bych řekl, že vším kým jsem při pracovních aktivitách, tak jsem rád, ale cejtím se asi ze všeho nejvíc, pořád tím klukem z lesa, vyrůstal jsem na Žatecku v lese, učil jsem se dřevorubcem, tak tam pořád ještě cejtím těžiště tý svý identity.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Ono když to takhle říkáte, tak ten les vás připravil do života takovým zvláštním způsobem, protože od svých 17 let, tuším, po pádu ze stromu, už je vaším věrným společníkem vozík, bez kterého se nepohybujete. A je to v pořádku nazvat vás vozíčkářem, nebo jak?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Je to naprosto v pořádku. Používají se taková označení jako tělesně postižený, handicapovaný, jsou na to různé názory, já třeba to postižení, to slovo ve mně evokuje ten postih, trest, já nevnímám to, že jsem na vozíku jako trest a handicapovaný zase nikdo nemá rád, protože tam je to hand in cap a to vychází z toho původního žebračení, žebrák. A tak to taky někdo nemá rád, takže já používám člověk s pohybovým omezením, člověk s pohybovým nebo kombinovaným omezením, ale mně to rozhodně nevadí. Jako označení vozíčkář.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Vlastně ten vozík teď je už vaší součástí, že jo.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Jsem takový kentaur, takovej tvor, který už je srostlej s tím vozíkem a beru ho jako pomocníka, parťáka, bez něj bych se nehnul.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Asi je to takové neporovnatelné srovnání, ale já vlastně jsem zvyklá na brýle od šesti let, v podstatě dokavaď si ráno nedám brýle, tak nejsem celá a jsem s nima taky určitým, jsem srostlá, takže možná něco takovýho, akorát v mnohem, mnohem větší míře.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
To říkal jeden vozíčkář, který je zhruba pohybově omezený jako já a bydlel na pokoji s jedním vozíčkářem, který byl na tom podstatně lépe. A ten přesně tohle říkal, on říkal pro mě vozík jako brejle a byl za pět minut na vozíku z postele. Ale to pohybový omezení, to je široká škála a někdo to pohybový omezení má skutečně fatální, že tím ležákem je třeba na dýchacím přístroji atd. Tak tam už se to nedá úplně přirovnat k brýlím, je tam spousta dalších komplikací.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A vy samozřejmě kromě vozíku potřebujete i lidské pomocníky, asistenty, i když bydlíte sám, jak se získávají asistenti?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Tak já mám to štěstí, že žiju v Praze, to zní hrozně, že já mám to štěstí, že žiju v Praze, kde působí organizace Asistence a já jsem nadšeným klientem této organizace, protože díky ní za mnou každý den chodí asistent ráno a večer a pomáhají mi, takže to je bezvadný.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Je to jenom jako profesionální vztah, ten asistent, nebo se časem vytvoří i nějaké jiné pouto? Přece jenom dostává se vám úplně do soukromí.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Samozřejmě ten původní, ten prvotní kontakt je profesionální, ale já osobně se snažím a jsem rád, že asistence tomu přeje, že jim asistentům v tom nijak nebrání. Já se snažím, aby ten kontakt byl co nejrychleji spíš neformální, to znamená, přecházím spíš do tykání. Často asistují studenti, mladí lidé, takže si prakticky vždycky jako začneme poměrně rychle tykat a ta neformální komunikace pomáhá tomu procesu tý asistence, protože spolu trávíme čas. Ten asistent vstupuje do soukromí, do intimního prostoru toho klienta, tedy mě v tomto případě. A tam já osobně vnímám, že je příjemnější pro oba, když ta komunikace je spíš neformální.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Může se stát, že si třeba s asistentem takzvaně nesednete, že ho musíte vyměnit?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Stává se to. Mně se to stalo jednou, že za mnou přišel takovej asistent, vypadalo to, že přišel tak z místní nálevny. Tak přišel takhle jednou, pak přišel takhle podruhý, tak jsem zavolal, že by bylo fajn, kdyby se to neopakovalo, ale to už je léta zpátky. Jinak jsem nikdy asistenta neodmítnul. Ale ta možnost je, pokud klient třeba v této organizaci má pocit, že mu ten asistent nesedí, tak zkrátka velmi diskrétně požádá Asistenci, aby toho asistenta už neposílali k němu a ten asistent se to ani nedozví.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Možná pro některé posluchače bude překvapivé, že jsem vás nazvala cestovatelem, protože my, co se pohybujeme díky svým nohám, tak může být jako nepochopitelné, že jste cestovatel. Tak jak se cestuje člověku na vozíku?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Záleží kde. V České republice ta situace je lepší, než byla v minulosti. Vy, sestro, určitě si mnohem lépe pamatujete než já, jak to bylo za minulého režimu. Asi byste taky dokázala povídat, jak se třeba měli handicapovaní. Já si to nepamatuju.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
My jsme je vůbec neviděli, myslím, musím říct, že po roce 90 pro mě bylo vůbec překvapení, když jsem najednou viděla, když jsme se dostali třeba do Vídně a viděla jsem tam lidi jenom s chodítkem, jak sami nakupují v obchodě, tak to bylo, jako bych řekla, kulturní šok. Dneska už mi to nepřijde, ale tehdy to bylo nepochopitelné. Vozíčkáře vlastně nebylo vůbec vidět.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Dneska je taková situace třeba u nás. Lidi buď můžou jezdit autem. Pokud na to mají dostatečně zdravé ruce, auto můžou mít upravené. Nebo můžou jezdit vlakem. Tam musí nahlásit cestu dopředu. Není možný přijet na nádraží tak jako vy jako ze dne na den. Je potřeba si zažádat o přepravu, aby s náma počítali a připravili plošinu. Připravili k tomu personál. Není ještě pořád možný cestovat na všechny stanice v České republice. Ale postupně se to zlepšuje. A ve městech je, v těch větších městská hromadná doprava, ta se taky výrazně zlepšila. Já jsem tady 11 let v Praze, když jsem tady začínal, jezdila jedna tramvaj za hodinu. Teď jezdí prakticky každá bezbariérová. A co se týče zahraničí, tak tam opět buďto auto, anebo letecká přeprava a ta už je nějakou řádku let nakloněná k přepravě vozíčkářů.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A na podzim jste se vydal na dosud, jak jste sám napsal, nejpozoruhodnější cestu. Až na Bali. A jel jste vlastně sám bez asistenta, tak proč to a proč právě na Bali?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Ono to začalo už dávno, v roce 2011 jsem podniknul taky takovou první cestu, že jsem letěl do Ameriky do Phoenixu na otočku pro vozík, protože jsem tehdy našel na internetu vozík a zjistil jsem, že nejlevnější způsob jak ten vozík dostat sem je tam letět. Protože jako pasažér handicapovaný můžu s sebou vzít kompenzační pomůcku, tedy vozík a v ceně letenky teda ho přepravit. Takže jsem tam tehdy takhle letěl. Mám sestru ve Španělsku. Takže jsem lítal i tam. A jednoho dne jsem se rozhodl, že pojedu sám vlakem asi 3, 4 hodiny přes Andalusii až do Cádizu, což je nejstarší evropský město a tam jsem strávil celej den. Říkám to proto, že pro mě tyhle dvě zkušenosti znamenaly obrovský naplnění jako svobody a možná překvapím. Svobody pohybu. Ten elektrický vozík vlastně mi umožňuje nevnímat ten handicap, to pohybový omezení, já jsem vždycky byl pohybový dítě. A co se týče Bali, to jenom navazující vlastně akce na tyhle dvě předešlé. Mě fascinuje, že to je možný. Mě fascinuje to, že tělo od hrudi dolů nepohyblivý, ve kterém shodou okolností se nacházím já, že se může dostat na druhý konec planety. Vlivem řady služeb a technologických možností. Elektrický vozík, autobus s plošinou, letadlo, potom tam další auto s plošinou, pak bezbariérová vila, kde byla elektricky polohovatelná postel, byla tam koupelna bezbariérová. A mezi tím vším, mezi těmito všemi prostředky vlastně lidé, ochotní lidé. Když se otevřela tahle možnost, kterou já jsem zaznamenal, tak jsem zbystřil a říkal jsem si, tak to je bomba, to musím podniknout. A druhej důvod je ta touha po svobodě, kterou jsem vždycky měl. A proč Bali? Protože jednak se tam objevila tady ta bezbariérová vila a ta možnost mít tam i ty asistenty, to není možný asi všude na planetě. A Bali mě fascinovalo tím, že je to zcela odlišná kultura, naprosto jiný svět.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A dalo se to domluvit všechno tady z Prahy.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Dalo se to domluvit z Prahy, komunikovali jsme s majitelem té vily, ti byli velmi, velmi, velmi ochotní. Já jsem měl od začátku pocit, že tomu mýmu nápadu fandí, takže nebyl problém všechno domluvit z Čech.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A jak jste se domlouvala s asistenty, všichni uměli anglicky?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já jsem měl dvě asistentky, takový mladý holky a oni se u mě střídaly vždycky ráno a večer. A když jsem přijel, to je taky zajímavý, jak jsme my svázaný časem, když mám asistenty tady a já chápu, proč to tak funguje. Asistent přijde na čas a potom, když máme spolu hodinu a když už se chýlíme k tý hodině, tak já už jako spěchám, abysme to stihli, a ona zase musí spěchat někam jinam za dalším klientem a tak dál. Tam ty asistentky přišly, přišly někdy později trošku, ale zase vůbec nespěchaly domů. Když jsem se jich ptal, co dneska budeš dělat, tak oni říkaly nic, já jsem se jich ptal, co to znamená jako nic, jak se dělá nic. Ona, no, nic nebudu dělat. A pak jsem z ní dostal, že pojede třeba za kamarády a bude si s nima povídat, takže to úplně jiné vnímání času je jedna věc, druhá věc, jazyková vybavenost. Jedna z nich mluvila perfektně anglicky, protože studuje vysokou školu, druhá je ošetřovatelka, která už je celou řadu let v praxi a ta nemluvila téměř vůbec, ale obecně Baličané v tom místě, kde je turistický ruch, spíše mluví anglicky. A mimo turistický ruch nemluví téměř vůbec anglicky.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Mým dnešním hostem je pan Václav Uher, který na konci loňského roku se vydal sám jen se svým vozíkem na 40 dnů na Bali. Zajímal jste se ještě více o životní osud těch svých asistentek?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Určitě. My jsme si povídali, ze začátku jsme měli spíš takový formální vztah, jak už jsme se o tom bavili, ale postupem času jsem víc jako zjišťoval, jak fungujou. Jak třeba se projevuje ne úplně dobrá nálada. Ani nechci říct smutek, ale každej z nás máme někdy lepší den, horší den, ale na nich jsem viděl takovej vzoreček toho způsobu uvažování a způsobu fungování Baličanů. Oni nemají rádi konflikty a velmi neradi, není jim to vlastní nějakým způsobem mluvit o něčem, co je negativní. Nestěžujou si zkrátka. Když se zeptáme tady našich přátel v Česku, tak Čech nemá úplně problém popsat špatný den, ale Baličan to tak úplně neřekne. Protože se snaží žít v harmonii na základě karmy zkrátka vytvářet spíš pozitivní energii. To znamená, oni, když byli smutný, tak moc nemluvili a já jsem z nich prostě těžko dostával, co se děje a oni asi tím tak jenom prošli a pak další den byl zase lepší. Pak už bych povídal asi o jejich životech, a to by bylo na dlouho. Nicméně stýská se mi po nich, když to takhle zakončím.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Máte možnost se s nimi ještě nějak spojit? Třeba mailem.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Jo. My jsme v kontaktu a nejčastější věta je I miss you, chybíš mi.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Vy jste samozřejmě neseděl 40 dnů na svém vozíku v té vile. Vy jste Bali procestoval, kolik jste toho najezdil?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já jsem najezdil stovky kilometrů, já miluju jízdu na elektrickém vozíku a obzvlášť na Bali. Já jsem si moc nezjišťoval o Bali dopředu. Já jsem jednou udělal takovou chybu, že jsem měl jít s bráchou na koncert. Kouknu se na internet, jak ten koncert jako probíhá. Ta šňůra. To byla největší chyba. Já jsem potom byl na tom koncertě a všechno už jsem věděl, čili já jsem, na Bali se moc nepřipravoval, já jsem tam jel s tím, že budu objevovat bez nějakého velkého plánování a takhle jsem tam jezdil, takže já jsem vjel do ulice. A jel jsem do ulice, která mě zaujala, pak jsem odjel do vedlejší uličky a postupem času sem rozšiřoval ten rádius na tom elektrickém vozíku. Ten elektrický vozík ujede zhruba 30 km. A tam v té lokalitě, kde já jsem byl v tom regionu, tak to byla placka A tam ten dojezd je ještě lepší a ještě v tom teple je ten dojezd lepší, takže dojezd byl výbornej. Já jsem jezdil dál a dál po těch ulicích, poznával jsem lidi, poznával jsem různý místa, odlehlá místa, opuštěná místa a musím říct, že jsem za celou dobu potkal minimum turistů. Já jsem se vlastně trošku vzdaloval od těch turistických center a co se týče toho, jestli jsem projel Bali. Neprojel, já nemůžu úplně se dostat na sever na tom vozíku, to tolik kilometrů zase neujede, takže já jsem byl spíš na jihu, v oblasti Sanuru, Denpasaru, Kúta, Jimbaran, kde jsou ty krásný pláže a ten rybolov a spousta chrámů, tak jsem tak jako jezdil a, nakukoval a bylo to fantastický. Ještě bych rád doplnil ten dojem z toho cestování po ulicích. Tam totiž je ohromný množství skútrů, když jsem říkal, že já jsem takovej kentaur srostlej s tím vozíkem, tak oni takhle vyrůstají na skútrech, já jsem jezdil po ulicích a potkával jsem rodiny na skútru, viděl jsem batolata, nemluvňata na skútrech bez helmiček, která spala se zakloněnou hlavou před řídítkama. A ten způsob tý dopravy se stává jejich krevním oběhem. Oni opravdu to do sebe nasávají. Stává se to součástí jejich intuice. A doprava na silnicích je symbolem respektu, který Baličani drží mezi sebou, respektují sebe navzájem. Respektují i mě, respektují kohokoliv, kdo tam přijede, ale zároveň potřebují a vyžadují respekt vůči nim, takže respekt je velmi důležitá esence.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Neviděl jsem ani jednu nehodu. Neviděl jsem žádné vybržďování, nikoho, kdo by jel výrazně rychlejší rychlostí, nikoho drzýho. Neviděl jsem žádné řvaní jednoho na druhého, neviděl jsem žádnou hádku, fantastický.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Protože tam asi, když se tam člověk úplně poprvé ocitne, tak mu možná ta doprava může připadat jako chaos, aspoň z některých třeba záběrů nebo fotek, když tam člověk nebyl, tak mu to tak připadá.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já nejsem řidič, já jsem nikdy neřídil auto. Řídím jenom svůj elektrický vozík. Takže nerozumím přesně dopravě, netroufnu si to všechno analyzovat, ale mám pocit, že ano, že tam mají méně pravidel, ale více schopnosti se přizpůsobovat v ten daný okamžik jeden druhému s tím respektem právě, to je velmi sympatický.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Když si teďka ještě zpátky vybavíte Bali, tak víc vás zaujaly třeba památky, nebo příroda? Protože vy na svém facebookovém profilu jste popisoval i některé zajímavé rostliny nebo třeba jídlo, popisoval jste nějaké vůně, tak co si teď vybavíte, když se řekne Bali?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Tak Bali rozhodně není bezbariérová země. Chodníky jsou buď rozbité nebo neexistujou. Nebo na nich jsou skútry. Takže do těch templů, kterých je tam, teď jsem četl 100 000 třeba na Bali jako chrámů a různých svatyň. Je to obrovský množství, tak to není moc bezbariérový. Takže když se řekne Bali, tak já si vybavím některé chrámy, které bezbariérové byly, a proto pro mě byly vzácnější. Některé chrámy jsem navštívil v momentě, kdy tam nikdo nebyl, a když jsem navštívil místo, kde nikdo nebyl, tak to bylo pro mě to nejvzácnější. Dneska Bali, když se člověk zeptá internetu, dej mi 10, 20 tipů na Bali, tak se vám objeví ty vodopády a ta houpačka s těma šatama nad těmi rýžovými poli a surfování a šnorchlování a potápění. A výlez na sopku, kde můžete sledovat východ slunce. Nic z toho jsem nezažil. Přesto je pro mě tenhle výlet, tahle cesta nejvýznamnějším zážitkem v životě, co se týče cestování.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Ochutnal jste nějaké jídlo, které tady nemáme, jak jste se tam stravoval?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Ano, když chcete jet třeba za gastronomií, tak Bali je taky dobrý tip, za jógou, taky dobrý tip, takže na Bali je možný si užívat ledacos. I gastronomii, ale já jsem na vile díky fantastické paní domácí Feri měl velice bohatou snídani. Měl jsem nejdřív talíř s tropickým ovocem a potom vajíčko, omeletu, toast atd. Já jsem byl tak napucnutý. Když to řeknu takhle lidově, že já jsem měl sotva hlad večer, takže já jsem tam nezkoušel moc gastronomie. A večer, protože jsem měl oblíbenýho majitele Varungu. Varung je taková pouliční bašta. Je to takový pouliční občerstvení, tak tam jsem jezdil. A tam jsem si dával jeho fantastický sambal, což je taková chilli omáčka s rýží, Baličané jedí jenom rýži prakticky jako přílohu a dával jsem si tam jeho fantasticky udělaný kuře.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Vědí na Bali něco o České republice, když jste řekl, odkud jste?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
To je krásná otázka. Sestro, věděli. Já jsem byl v nejzapadlejší uličce v Denpasaru, bylo to konec nějakýho bludiště, kde byla rodina a já jsem tam řekl, že jsem z Checko a oni říkají Petr Čech, Petr Čech a ještě jednoho jsem potkal, ten věděl, kdo je Pavel Nedvěd.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A když se tak podíváte, co bychom si z toho jejich života mohli vzít tady my pro nás? A na druhou stranu, za co můžeme být vděční, že tady máme a tam není?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já jsem se tam ptal několika lidí, co by se stalo klukovi sedmnáctiletýmu, kdyby spadl ze stromu v roce 2002 na Bali. Všichni mi řekli, že by zemřel, že by neměl tu péči, že by neměl tu rychlou pomoc, jako máme my. Viděl jsem tam sanitku zcela utopenou, přestože troubila, v zácpách skútrů. Dostupnost zdravotní péče je něco a kvalita zdravotní péče je něco, za co můžeme být opravdu vděční bez ohledu na to, jestli jsme na vozíku, nebo máme občasný komplikace. Tak to je jedna věc. Co bysme si od Bali mohli vzít, od Baličanů, je bezkonfliktnost. Je radost ze života, je radost z přítomnosti, z komunity, z rodiny, nespěchání a úsměv, úsměv. To je škola úsměvu. Pokud by se někdo chtěl trošku zlepšit ve svém usmívání se na svět, ať jede na Bali. To mu pomůže.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Mým dnešním nedělním hostem je pan Václav Uher, s kterým si tady povídáme o jeho zkušenostech z cesty na Bali na vozíku. Doporučil byste nějakému dalšímu vozíčkáři takovou cestu podniknout? A jaké byste mu dal rady?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Co se týče ubytování, zajištění pomoci, tak tahle konkrétní vila na Bali je něco, co bych rozhodně doporučil. Ale to ježdění v té dopravě, kde, jak jsem jezdil já, to je šílenství. To připouštím. Ten majitel vily tam měl za posledních 15 let, říkal, stovky klientů z celého světa. A říká, nikdo tady nejezdil na elektrickém vozíku takhle jako ty, já jsem tam třeba za jeden den ujel přes 50 km. Takže je otázka, co na tom Bali ten vozíčkář by jako dělal. Pokud by teda nejezdil jako já, což předpokládám. Tak by buď teda relaxoval. Využíval by ten bazén, masáže, jógu. Chození do moře, gastronomie, party. Používal by společnost, která tam pomůže se dostat i do těch odlehlejších částí, do středu i třeba severněji a prohlídnout si ty rýžový pole, různý temply, podívat se na ten tradiční tanec atd. Takže vozíčkář by si asi Bali užil, ale musel by trošku investovat třeba do té dopravy, kterou by tam na tom elektrickém vozíku nezvládl. Co se týče obecně cestování, tak já doporučuju vozíčkářům, aby cestovali, protože to posílí jejich sebevědomí. Samostatnost a pak získají spousta dalších věcí, který získává každý, kdo cestuje. Bez ohledu na to, jestli je handicapovaný, nebo ne.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Na druhou stranu, abyste tohle všechno mohl podniknout a získat třeba i určitý zážitek svobody, co to znamenalo pro vaše vnitřní síly, který jste musel v sobě vyburcovat? Já jsem si říkala, vy jste se svěřil vlastně cizím lidem někde na dálku, neměl jste strach, že vás třeba podvedou?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já si myslím, že největší odvahou je důvěra, důvěra v lidi. To je ta skutečná odvaha, ne že letím někam na druhý konec světa. Já jsem cítil největší pocit odvahy v momentě, kdy jsem byl v Denpasaru u té hlavní památky. Jsem zapomněl její název. A tam ke mně přiběhl pán, že mě vyfotí. Já mám nejmodernější telefon, protože se živím i trošku tím natáčením videí. Já jsem tady ten telefon, o kterém ani nebudu říkat, kolik stál, tak jsem mu ho prostě dal a jel jsem od něj, aby on mě natočil. On se mohl v tu chvíli rozeběhnout a už bych ho nikdy neviděl. A doteďka jako si ťukám na čelo, co jsem to udělal, ale to byl moment, kdy já jsem cítil tu důvěru v lidi, kdy vlastně jsem musel aktivovat nějakou odvahu, ale ta důvěra v to, že se nepřihodí nic zlého. A když se přihodí něco zlého, že se Zase z toho najde nějaký východisko. To je, mimochodem v bibli je ten krásný verš. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme. A být si jisti tím, co nevidíme, tak to spolehnutí se na to, v co doufám, je vlastně něco, co provázelo celou tu moji cestu.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Máme neděli, která je vlastně na Prahu nového roku, není každý nový rok a každý nový den, kdy nevíme, co nás čeká, taky takovou miniaturní cestou, kterou bychom měli podniknout?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Tak vstupujeme do nejistoty každý den. Ale myslím si, že bysme se neměli bát, že strach nás opravdu blokuje.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Já myslím, že vlastně se na nás často valí vlastně ty negativní zprávy, které to prodávají, ale ve skutečnosti v životě je spousta pozitivních zpráv nebo i tak, jak jste teď vyprávěl o Bali, tak jste říkal, i na těch vašich videích je to někdy vidět, že tam byly různé překážky, rozbourané silnice a tak dál. A vy jste se přesto vydal s důvěrou, že dojedete tam i zase zpátky, že ten vozík jako vydrží. A možná i tohle to je něco, co do nového roku vás posiluje.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Rozhodně mě to posílilo. Ještě, když se vrátím k té Bali, když jsem tam přijel, tak jsem mimo jiné poznal i sám sebe trošku. Vystoupil jsem z nějakýho kulturního rámce, z nějakých stereotypů. Možná i předsudků. A tam jsem je cítil. Je to jako když se muž prostě namaže pěnou na holení a usměje se před zrcadlem, tak najednou zjistí, že ty zuby už nejsou úplně tak bílý, když jsou v porovnání s tou skutečně bílou pěnou po holení. A tam jsem to vnímal, takže třeba jsem si uvědomil, jak jsem opravdu ale zahlcenej, jako vyčerpanej a myslím si, že nejsem sám. Tím obrovským množství informací, který se na nás hrnou tady. To Baličani tolik nemají. Oni se zabývají přítomností, zabývají se svým rýžovým polem, přípravou obětin, protože jsou hinduisté, povídání si s přáteli atd. Takže třeba pro mě je velkou motivací zjednodušit svůj život pro tento rok 2025. Zjednodušit ho. Trošku stát mimo ty proudy těch informací. Mediálních vlivů, kde jsou, jak vy říkáte, samý špatný zprávy. Když jsem si na Bali otevřel nějaké médium a tam jsem viděl seznam těch zpráv, tak žádná z těch zpráv nebyla pozitivní, takže já bych chtěl povzbudit každého z nás, abysme zjednodušovali svůj život, abysme do sebe nelifrovali tolik špatných zpráv, protože nás to ničí. Nás to úplně vyčerpává. Ani si toho nejsme vědomi třeba.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Já vám moc děkuju, že jste se s námi podělil o své nevšední dobrodružství i o takové nejhlubší životní zkušenosti.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Děkuju.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Mým hostem, milí posluchači, byl pan Václav Uher, vozíčkář a člověk mnoha profesí. Loučí se také boromejka sestra Angelika. Přeji vám všem krásný a požehnaný vstup do nového roku.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Radost ze života vám přeju.
--------------------
Příjemné nedělní ráno, milí posluchači. Mým dnešním hostem je absolvent Metropolitní univerzity Praha a muž mnoha aktivit, grafik, moderátor, bloger, spisovatel, florbalista, cestovatel a vozíčk vozíčkář pan Václav Uher. Vítejte, dobré ráno.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Dobré ráno. Děkuju za pozvání.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Vyjmenovala jsem všechny vaše činnosti, nebo je ještě nějaká další?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Pak mám ještě takovej ten soukromej život. A tam ještě spadá spousta dalších menších aktivit.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Třeba pro Paraple.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Třeba pro Paraple. Ano.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Kým byste se nazval především z toho, co jsem vyjmenovala?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já bych řekl, že vším kým jsem při pracovních aktivitách, tak jsem rád, ale cejtím se asi ze všeho nejvíc, pořád tím klukem z lesa, vyrůstal jsem na Žatecku v lese, učil jsem se dřevorubcem, tak tam pořád ještě cejtím těžiště tý svý identity.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Ono když to takhle říkáte, tak ten les vás připravil do života takovým zvláštním způsobem, protože od svých 17 let, tuším, po pádu ze stromu, už je vaším věrným společníkem vozík, bez kterého se nepohybujete. A je to v pořádku nazvat vás vozíčkářem, nebo jak?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Je to naprosto v pořádku. Používají se taková označení jako tělesně postižený, handicapovaný, jsou na to různé názory, já třeba to postižení, to slovo ve mně evokuje ten postih, trest, já nevnímám to, že jsem na vozíku jako trest a handicapovaný zase nikdo nemá rád, protože tam je to hand in cap a to vychází z toho původního žebračení, žebrák. A tak to taky někdo nemá rád, takže já používám člověk s pohybovým omezením, člověk s pohybovým nebo kombinovaným omezením, ale mně to rozhodně nevadí. Jako označení vozíčkář.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Vlastně ten vozík teď je už vaší součástí, že jo.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Jsem takový kentaur, takovej tvor, který už je srostlej s tím vozíkem a beru ho jako pomocníka, parťáka, bez něj bych se nehnul.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Asi je to takové neporovnatelné srovnání, ale já vlastně jsem zvyklá na brýle od šesti let, v podstatě dokavaď si ráno nedám brýle, tak nejsem celá a jsem s nima taky určitým, jsem srostlá, takže možná něco takovýho, akorát v mnohem, mnohem větší míře.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
To říkal jeden vozíčkář, který je zhruba pohybově omezený jako já a bydlel na pokoji s jedním vozíčkářem, který byl na tom podstatně lépe. A ten přesně tohle říkal, on říkal pro mě vozík jako brejle a byl za pět minut na vozíku z postele. Ale to pohybový omezení, to je široká škála a někdo to pohybový omezení má skutečně fatální, že tím ležákem je třeba na dýchacím přístroji atd. Tak tam už se to nedá úplně přirovnat k brýlím, je tam spousta dalších komplikací.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A vy samozřejmě kromě vozíku potřebujete i lidské pomocníky, asistenty, i když bydlíte sám, jak se získávají asistenti?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Tak já mám to štěstí, že žiju v Praze, to zní hrozně, že já mám to štěstí, že žiju v Praze, kde působí organizace Asistence a já jsem nadšeným klientem této organizace, protože díky ní za mnou každý den chodí asistent ráno a večer a pomáhají mi, takže to je bezvadný.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Je to jenom jako profesionální vztah, ten asistent, nebo se časem vytvoří i nějaké jiné pouto? Přece jenom dostává se vám úplně do soukromí.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Samozřejmě ten původní, ten prvotní kontakt je profesionální, ale já osobně se snažím a jsem rád, že asistence tomu přeje, že jim asistentům v tom nijak nebrání. Já se snažím, aby ten kontakt byl co nejrychleji spíš neformální, to znamená, přecházím spíš do tykání. Často asistují studenti, mladí lidé, takže si prakticky vždycky jako začneme poměrně rychle tykat a ta neformální komunikace pomáhá tomu procesu tý asistence, protože spolu trávíme čas. Ten asistent vstupuje do soukromí, do intimního prostoru toho klienta, tedy mě v tomto případě. A tam já osobně vnímám, že je příjemnější pro oba, když ta komunikace je spíš neformální.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Může se stát, že si třeba s asistentem takzvaně nesednete, že ho musíte vyměnit?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Stává se to. Mně se to stalo jednou, že za mnou přišel takovej asistent, vypadalo to, že přišel tak z místní nálevny. Tak přišel takhle jednou, pak přišel takhle podruhý, tak jsem zavolal, že by bylo fajn, kdyby se to neopakovalo, ale to už je léta zpátky. Jinak jsem nikdy asistenta neodmítnul. Ale ta možnost je, pokud klient třeba v této organizaci má pocit, že mu ten asistent nesedí, tak zkrátka velmi diskrétně požádá Asistenci, aby toho asistenta už neposílali k němu a ten asistent se to ani nedozví.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Možná pro některé posluchače bude překvapivé, že jsem vás nazvala cestovatelem, protože my, co se pohybujeme díky svým nohám, tak může být jako nepochopitelné, že jste cestovatel. Tak jak se cestuje člověku na vozíku?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Záleží kde. V České republice ta situace je lepší, než byla v minulosti. Vy, sestro, určitě si mnohem lépe pamatujete než já, jak to bylo za minulého režimu. Asi byste taky dokázala povídat, jak se třeba měli handicapovaní. Já si to nepamatuju.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
My jsme je vůbec neviděli, myslím, musím říct, že po roce 90 pro mě bylo vůbec překvapení, když jsem najednou viděla, když jsme se dostali třeba do Vídně a viděla jsem tam lidi jenom s chodítkem, jak sami nakupují v obchodě, tak to bylo, jako bych řekla, kulturní šok. Dneska už mi to nepřijde, ale tehdy to bylo nepochopitelné. Vozíčkáře vlastně nebylo vůbec vidět.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Dneska je taková situace třeba u nás. Lidi buď můžou jezdit autem. Pokud na to mají dostatečně zdravé ruce, auto můžou mít upravené. Nebo můžou jezdit vlakem. Tam musí nahlásit cestu dopředu. Není možný přijet na nádraží tak jako vy jako ze dne na den. Je potřeba si zažádat o přepravu, aby s náma počítali a připravili plošinu. Připravili k tomu personál. Není ještě pořád možný cestovat na všechny stanice v České republice. Ale postupně se to zlepšuje. A ve městech je, v těch větších městská hromadná doprava, ta se taky výrazně zlepšila. Já jsem tady 11 let v Praze, když jsem tady začínal, jezdila jedna tramvaj za hodinu. Teď jezdí prakticky každá bezbariérová. A co se týče zahraničí, tak tam opět buďto auto, anebo letecká přeprava a ta už je nějakou řádku let nakloněná k přepravě vozíčkářů.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A na podzim jste se vydal na dosud, jak jste sám napsal, nejpozoruhodnější cestu. Až na Bali. A jel jste vlastně sám bez asistenta, tak proč to a proč právě na Bali?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Ono to začalo už dávno, v roce 2011 jsem podniknul taky takovou první cestu, že jsem letěl do Ameriky do Phoenixu na otočku pro vozík, protože jsem tehdy našel na internetu vozík a zjistil jsem, že nejlevnější způsob jak ten vozík dostat sem je tam letět. Protože jako pasažér handicapovaný můžu s sebou vzít kompenzační pomůcku, tedy vozík a v ceně letenky teda ho přepravit. Takže jsem tam tehdy takhle letěl. Mám sestru ve Španělsku. Takže jsem lítal i tam. A jednoho dne jsem se rozhodl, že pojedu sám vlakem asi 3, 4 hodiny přes Andalusii až do Cádizu, což je nejstarší evropský město a tam jsem strávil celej den. Říkám to proto, že pro mě tyhle dvě zkušenosti znamenaly obrovský naplnění jako svobody a možná překvapím. Svobody pohybu. Ten elektrický vozík vlastně mi umožňuje nevnímat ten handicap, to pohybový omezení, já jsem vždycky byl pohybový dítě. A co se týče Bali, to jenom navazující vlastně akce na tyhle dvě předešlé. Mě fascinuje, že to je možný. Mě fascinuje to, že tělo od hrudi dolů nepohyblivý, ve kterém shodou okolností se nacházím já, že se může dostat na druhý konec planety. Vlivem řady služeb a technologických možností. Elektrický vozík, autobus s plošinou, letadlo, potom tam další auto s plošinou, pak bezbariérová vila, kde byla elektricky polohovatelná postel, byla tam koupelna bezbariérová. A mezi tím vším, mezi těmito všemi prostředky vlastně lidé, ochotní lidé. Když se otevřela tahle možnost, kterou já jsem zaznamenal, tak jsem zbystřil a říkal jsem si, tak to je bomba, to musím podniknout. A druhej důvod je ta touha po svobodě, kterou jsem vždycky měl. A proč Bali? Protože jednak se tam objevila tady ta bezbariérová vila a ta možnost mít tam i ty asistenty, to není možný asi všude na planetě. A Bali mě fascinovalo tím, že je to zcela odlišná kultura, naprosto jiný svět.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A dalo se to domluvit všechno tady z Prahy.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Dalo se to domluvit z Prahy, komunikovali jsme s majitelem té vily, ti byli velmi, velmi, velmi ochotní. Já jsem měl od začátku pocit, že tomu mýmu nápadu fandí, takže nebyl problém všechno domluvit z Čech.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A jak jste se domlouvala s asistenty, všichni uměli anglicky?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já jsem měl dvě asistentky, takový mladý holky a oni se u mě střídaly vždycky ráno a večer. A když jsem přijel, to je taky zajímavý, jak jsme my svázaný časem, když mám asistenty tady a já chápu, proč to tak funguje. Asistent přijde na čas a potom, když máme spolu hodinu a když už se chýlíme k tý hodině, tak já už jako spěchám, abysme to stihli, a ona zase musí spěchat někam jinam za dalším klientem a tak dál. Tam ty asistentky přišly, přišly někdy později trošku, ale zase vůbec nespěchaly domů. Když jsem se jich ptal, co dneska budeš dělat, tak oni říkaly nic, já jsem se jich ptal, co to znamená jako nic, jak se dělá nic. Ona, no, nic nebudu dělat. A pak jsem z ní dostal, že pojede třeba za kamarády a bude si s nima povídat, takže to úplně jiné vnímání času je jedna věc, druhá věc, jazyková vybavenost. Jedna z nich mluvila perfektně anglicky, protože studuje vysokou školu, druhá je ošetřovatelka, která už je celou řadu let v praxi a ta nemluvila téměř vůbec, ale obecně Baličané v tom místě, kde je turistický ruch, spíše mluví anglicky. A mimo turistický ruch nemluví téměř vůbec anglicky.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Mým dnešním hostem je pan Václav Uher, který na konci loňského roku se vydal sám jen se svým vozíkem na 40 dnů na Bali. Zajímal jste se ještě více o životní osud těch svých asistentek?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Určitě. My jsme si povídali, ze začátku jsme měli spíš takový formální vztah, jak už jsme se o tom bavili, ale postupem času jsem víc jako zjišťoval, jak fungujou. Jak třeba se projevuje ne úplně dobrá nálada. Ani nechci říct smutek, ale každej z nás máme někdy lepší den, horší den, ale na nich jsem viděl takovej vzoreček toho způsobu uvažování a způsobu fungování Baličanů. Oni nemají rádi konflikty a velmi neradi, není jim to vlastní nějakým způsobem mluvit o něčem, co je negativní. Nestěžujou si zkrátka. Když se zeptáme tady našich přátel v Česku, tak Čech nemá úplně problém popsat špatný den, ale Baličan to tak úplně neřekne. Protože se snaží žít v harmonii na základě karmy zkrátka vytvářet spíš pozitivní energii. To znamená, oni, když byli smutný, tak moc nemluvili a já jsem z nich prostě těžko dostával, co se děje a oni asi tím tak jenom prošli a pak další den byl zase lepší. Pak už bych povídal asi o jejich životech, a to by bylo na dlouho. Nicméně stýská se mi po nich, když to takhle zakončím.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Máte možnost se s nimi ještě nějak spojit? Třeba mailem.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Jo. My jsme v kontaktu a nejčastější věta je I miss you, chybíš mi.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Vy jste samozřejmě neseděl 40 dnů na svém vozíku v té vile. Vy jste Bali procestoval, kolik jste toho najezdil?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já jsem najezdil stovky kilometrů, já miluju jízdu na elektrickém vozíku a obzvlášť na Bali. Já jsem si moc nezjišťoval o Bali dopředu. Já jsem jednou udělal takovou chybu, že jsem měl jít s bráchou na koncert. Kouknu se na internet, jak ten koncert jako probíhá. Ta šňůra. To byla největší chyba. Já jsem potom byl na tom koncertě a všechno už jsem věděl, čili já jsem, na Bali se moc nepřipravoval, já jsem tam jel s tím, že budu objevovat bez nějakého velkého plánování a takhle jsem tam jezdil, takže já jsem vjel do ulice. A jel jsem do ulice, která mě zaujala, pak jsem odjel do vedlejší uličky a postupem času sem rozšiřoval ten rádius na tom elektrickém vozíku. Ten elektrický vozík ujede zhruba 30 km. A tam v té lokalitě, kde já jsem byl v tom regionu, tak to byla placka A tam ten dojezd je ještě lepší a ještě v tom teple je ten dojezd lepší, takže dojezd byl výbornej. Já jsem jezdil dál a dál po těch ulicích, poznával jsem lidi, poznával jsem různý místa, odlehlá místa, opuštěná místa a musím říct, že jsem za celou dobu potkal minimum turistů. Já jsem se vlastně trošku vzdaloval od těch turistických center a co se týče toho, jestli jsem projel Bali. Neprojel, já nemůžu úplně se dostat na sever na tom vozíku, to tolik kilometrů zase neujede, takže já jsem byl spíš na jihu, v oblasti Sanuru, Denpasaru, Kúta, Jimbaran, kde jsou ty krásný pláže a ten rybolov a spousta chrámů, tak jsem tak jako jezdil a, nakukoval a bylo to fantastický. Ještě bych rád doplnil ten dojem z toho cestování po ulicích. Tam totiž je ohromný množství skútrů, když jsem říkal, že já jsem takovej kentaur srostlej s tím vozíkem, tak oni takhle vyrůstají na skútrech, já jsem jezdil po ulicích a potkával jsem rodiny na skútru, viděl jsem batolata, nemluvňata na skútrech bez helmiček, která spala se zakloněnou hlavou před řídítkama. A ten způsob tý dopravy se stává jejich krevním oběhem. Oni opravdu to do sebe nasávají. Stává se to součástí jejich intuice. A doprava na silnicích je symbolem respektu, který Baličani drží mezi sebou, respektují sebe navzájem. Respektují i mě, respektují kohokoliv, kdo tam přijede, ale zároveň potřebují a vyžadují respekt vůči nim, takže respekt je velmi důležitá esence.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Neviděl jsem ani jednu nehodu. Neviděl jsem žádné vybržďování, nikoho, kdo by jel výrazně rychlejší rychlostí, nikoho drzýho. Neviděl jsem žádné řvaní jednoho na druhého, neviděl jsem žádnou hádku, fantastický.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Protože tam asi, když se tam člověk úplně poprvé ocitne, tak mu možná ta doprava může připadat jako chaos, aspoň z některých třeba záběrů nebo fotek, když tam člověk nebyl, tak mu to tak připadá.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já nejsem řidič, já jsem nikdy neřídil auto. Řídím jenom svůj elektrický vozík. Takže nerozumím přesně dopravě, netroufnu si to všechno analyzovat, ale mám pocit, že ano, že tam mají méně pravidel, ale více schopnosti se přizpůsobovat v ten daný okamžik jeden druhému s tím respektem právě, to je velmi sympatický.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Když si teďka ještě zpátky vybavíte Bali, tak víc vás zaujaly třeba památky, nebo příroda? Protože vy na svém facebookovém profilu jste popisoval i některé zajímavé rostliny nebo třeba jídlo, popisoval jste nějaké vůně, tak co si teď vybavíte, když se řekne Bali?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Tak Bali rozhodně není bezbariérová země. Chodníky jsou buď rozbité nebo neexistujou. Nebo na nich jsou skútry. Takže do těch templů, kterých je tam, teď jsem četl 100 000 třeba na Bali jako chrámů a různých svatyň. Je to obrovský množství, tak to není moc bezbariérový. Takže když se řekne Bali, tak já si vybavím některé chrámy, které bezbariérové byly, a proto pro mě byly vzácnější. Některé chrámy jsem navštívil v momentě, kdy tam nikdo nebyl, a když jsem navštívil místo, kde nikdo nebyl, tak to bylo pro mě to nejvzácnější. Dneska Bali, když se člověk zeptá internetu, dej mi 10, 20 tipů na Bali, tak se vám objeví ty vodopády a ta houpačka s těma šatama nad těmi rýžovými poli a surfování a šnorchlování a potápění. A výlez na sopku, kde můžete sledovat východ slunce. Nic z toho jsem nezažil. Přesto je pro mě tenhle výlet, tahle cesta nejvýznamnějším zážitkem v životě, co se týče cestování.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Ochutnal jste nějaké jídlo, které tady nemáme, jak jste se tam stravoval?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Ano, když chcete jet třeba za gastronomií, tak Bali je taky dobrý tip, za jógou, taky dobrý tip, takže na Bali je možný si užívat ledacos. I gastronomii, ale já jsem na vile díky fantastické paní domácí Feri měl velice bohatou snídani. Měl jsem nejdřív talíř s tropickým ovocem a potom vajíčko, omeletu, toast atd. Já jsem byl tak napucnutý. Když to řeknu takhle lidově, že já jsem měl sotva hlad večer, takže já jsem tam nezkoušel moc gastronomie. A večer, protože jsem měl oblíbenýho majitele Varungu. Varung je taková pouliční bašta. Je to takový pouliční občerstvení, tak tam jsem jezdil. A tam jsem si dával jeho fantastický sambal, což je taková chilli omáčka s rýží, Baličané jedí jenom rýži prakticky jako přílohu a dával jsem si tam jeho fantasticky udělaný kuře.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Vědí na Bali něco o České republice, když jste řekl, odkud jste?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
To je krásná otázka. Sestro, věděli. Já jsem byl v nejzapadlejší uličce v Denpasaru, bylo to konec nějakýho bludiště, kde byla rodina a já jsem tam řekl, že jsem z Checko a oni říkají Petr Čech, Petr Čech a ještě jednoho jsem potkal, ten věděl, kdo je Pavel Nedvěd.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
A když se tak podíváte, co bychom si z toho jejich života mohli vzít tady my pro nás? A na druhou stranu, za co můžeme být vděční, že tady máme a tam není?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já jsem se tam ptal několika lidí, co by se stalo klukovi sedmnáctiletýmu, kdyby spadl ze stromu v roce 2002 na Bali. Všichni mi řekli, že by zemřel, že by neměl tu péči, že by neměl tu rychlou pomoc, jako máme my. Viděl jsem tam sanitku zcela utopenou, přestože troubila, v zácpách skútrů. Dostupnost zdravotní péče je něco a kvalita zdravotní péče je něco, za co můžeme být opravdu vděční bez ohledu na to, jestli jsme na vozíku, nebo máme občasný komplikace. Tak to je jedna věc. Co bysme si od Bali mohli vzít, od Baličanů, je bezkonfliktnost. Je radost ze života, je radost z přítomnosti, z komunity, z rodiny, nespěchání a úsměv, úsměv. To je škola úsměvu. Pokud by se někdo chtěl trošku zlepšit ve svém usmívání se na svět, ať jede na Bali. To mu pomůže.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Mým dnešním nedělním hostem je pan Václav Uher, s kterým si tady povídáme o jeho zkušenostech z cesty na Bali na vozíku. Doporučil byste nějakému dalšímu vozíčkáři takovou cestu podniknout? A jaké byste mu dal rady?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Co se týče ubytování, zajištění pomoci, tak tahle konkrétní vila na Bali je něco, co bych rozhodně doporučil. Ale to ježdění v té dopravě, kde, jak jsem jezdil já, to je šílenství. To připouštím. Ten majitel vily tam měl za posledních 15 let, říkal, stovky klientů z celého světa. A říká, nikdo tady nejezdil na elektrickém vozíku takhle jako ty, já jsem tam třeba za jeden den ujel přes 50 km. Takže je otázka, co na tom Bali ten vozíčkář by jako dělal. Pokud by teda nejezdil jako já, což předpokládám. Tak by buď teda relaxoval. Využíval by ten bazén, masáže, jógu. Chození do moře, gastronomie, party. Používal by společnost, která tam pomůže se dostat i do těch odlehlejších částí, do středu i třeba severněji a prohlídnout si ty rýžový pole, různý temply, podívat se na ten tradiční tanec atd. Takže vozíčkář by si asi Bali užil, ale musel by trošku investovat třeba do té dopravy, kterou by tam na tom elektrickém vozíku nezvládl. Co se týče obecně cestování, tak já doporučuju vozíčkářům, aby cestovali, protože to posílí jejich sebevědomí. Samostatnost a pak získají spousta dalších věcí, který získává každý, kdo cestuje. Bez ohledu na to, jestli je handicapovaný, nebo ne.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Na druhou stranu, abyste tohle všechno mohl podniknout a získat třeba i určitý zážitek svobody, co to znamenalo pro vaše vnitřní síly, který jste musel v sobě vyburcovat? Já jsem si říkala, vy jste se svěřil vlastně cizím lidem někde na dálku, neměl jste strach, že vás třeba podvedou?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Já si myslím, že největší odvahou je důvěra, důvěra v lidi. To je ta skutečná odvaha, ne že letím někam na druhý konec světa. Já jsem cítil největší pocit odvahy v momentě, kdy jsem byl v Denpasaru u té hlavní památky. Jsem zapomněl její název. A tam ke mně přiběhl pán, že mě vyfotí. Já mám nejmodernější telefon, protože se živím i trošku tím natáčením videí. Já jsem tady ten telefon, o kterém ani nebudu říkat, kolik stál, tak jsem mu ho prostě dal a jel jsem od něj, aby on mě natočil. On se mohl v tu chvíli rozeběhnout a už bych ho nikdy neviděl. A doteďka jako si ťukám na čelo, co jsem to udělal, ale to byl moment, kdy já jsem cítil tu důvěru v lidi, kdy vlastně jsem musel aktivovat nějakou odvahu, ale ta důvěra v to, že se nepřihodí nic zlého. A když se přihodí něco zlého, že se Zase z toho najde nějaký východisko. To je, mimochodem v bibli je ten krásný verš. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme. A být si jisti tím, co nevidíme, tak to spolehnutí se na to, v co doufám, je vlastně něco, co provázelo celou tu moji cestu.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Máme neděli, která je vlastně na Prahu nového roku, není každý nový rok a každý nový den, kdy nevíme, co nás čeká, taky takovou miniaturní cestou, kterou bychom měli podniknout?
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Tak vstupujeme do nejistoty každý den. Ale myslím si, že bysme se neměli bát, že strach nás opravdu blokuje.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Já myslím, že vlastně se na nás často valí vlastně ty negativní zprávy, které to prodávají, ale ve skutečnosti v životě je spousta pozitivních zpráv nebo i tak, jak jste teď vyprávěl o Bali, tak jste říkal, i na těch vašich videích je to někdy vidět, že tam byly různé překážky, rozbourané silnice a tak dál. A vy jste se přesto vydal s důvěrou, že dojedete tam i zase zpátky, že ten vozík jako vydrží. A možná i tohle to je něco, co do nového roku vás posiluje.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Rozhodně mě to posílilo. Ještě, když se vrátím k té Bali, když jsem tam přijel, tak jsem mimo jiné poznal i sám sebe trošku. Vystoupil jsem z nějakýho kulturního rámce, z nějakých stereotypů. Možná i předsudků. A tam jsem je cítil. Je to jako když se muž prostě namaže pěnou na holení a usměje se před zrcadlem, tak najednou zjistí, že ty zuby už nejsou úplně tak bílý, když jsou v porovnání s tou skutečně bílou pěnou po holení. A tam jsem to vnímal, takže třeba jsem si uvědomil, jak jsem opravdu ale zahlcenej, jako vyčerpanej a myslím si, že nejsem sám. Tím obrovským množství informací, který se na nás hrnou tady. To Baličani tolik nemají. Oni se zabývají přítomností, zabývají se svým rýžovým polem, přípravou obětin, protože jsou hinduisté, povídání si s přáteli atd. Takže třeba pro mě je velkou motivací zjednodušit svůj život pro tento rok 2025. Zjednodušit ho. Trošku stát mimo ty proudy těch informací. Mediálních vlivů, kde jsou, jak vy říkáte, samý špatný zprávy. Když jsem si na Bali otevřel nějaké médium a tam jsem viděl seznam těch zpráv, tak žádná z těch zpráv nebyla pozitivní, takže já bych chtěl povzbudit každého z nás, abysme zjednodušovali svůj život, abysme do sebe nelifrovali tolik špatných zpráv, protože nás to ničí. Nás to úplně vyčerpává. Ani si toho nejsme vědomi třeba.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Já vám moc děkuju, že jste se s námi podělil o své nevšední dobrodružství i o takové nejhlubší životní zkušenosti.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Děkuju.
Angelika Pintířová, moderátorka
--------------------
Mým hostem, milí posluchači, byl pan Václav Uher, vozíčkář a člověk mnoha profesí. Loučí se také boromejka sestra Angelika. Přeji vám všem krásný a požehnaný vstup do nového roku.
Václav Uher, moderátor, grafik, spisovatel, florbalista
--------------------
Radost ze života vám přeju.
Klíčová slova: