Trestněprávní a přestupkové aspekty při poskytování sociálních služeb 3. díl
21.01. 2025 - 03:12
Sociální služby
20.01.2025
Trestné činy související s poskytováním sociálních služeb
V tomto díle seriálu věnujícímu se trestněprávním a přestupkovým aspektům při poskytování sociálních služeb nejprve lehce navážeme na předchozí díl týkající se poskytování sociálních služeb beužeb bez zákonem požadované registrace. Ukázali jsme si, že neregistrované poskytování s sebou nese riziko významného postihu v přestupkovém řízení. Dnes ale začneme krátkým představením kauzy, která měla dopad dokonce trestněprávní, a to trestní stíhání za trestný čin neoprávněného podnikání dle ustanovení § 251 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ").
Následně se od trestné činnosti hospodářského charakteru přesuneme k trestné činnosti související se samotným poskytováním sociálních služeb, tedy v rovině přímé péče. Východiskem nám budou dva případy, kdy ten první se týká možných následků obcházení protiepidemických opatření platných v roce 2021, ten druhý následků nedostatečných opatření při zajištění poskytování sociálních služeb osobě s demencí. Tyto dva případy byly Ústavním soudem a Nejvyšším soudem posuzovány z jiného důvodu, než byly rozsudky obecných soudů v trestním soudnictví, ale nabízejí možnost je právě touto optikou prozkoumat, byť se bude jednat o hypotetickou možnost, jak by se děj mohl odrazit do trestněprávní roviny.
Neoprávněné podnikání
Ústavní soud odmítl dne 17. 7. 2024 pod sp. zn. IV. ÚS 1204/24 ústavní stížnost stěžovatelů proti rozsudkům Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci a proti usnesení Nejvyššího soudu týkající se odsouzení stěžovatelky za trestný čin neoprávněného podnikání, kdy od roku 2016 do roku 2019 (a následně ještě dalšího třičtvrtě roku pod hlavičkou jiného spolku) vytvořila spolek, ve kterém za úplatu poskytovala v domě svého manžela sociální služby odpovídající službě "domov pro seniory". Péči zajišťovala na základě oddělených smluv na ubytování, zajištění stravy a zajištění ošetřovatelské péče. Činnosti poskytovali asistenti sociální péče, a to každý všem uživatelům neregistrované služby. Charakterem se tak jednalo o podobné nastavení služeb, jako v minulém díle popsaný případ spolku Filoména. V tomto případě však bylo nastavení systému ještě sofistikovanější a návazně byly spáchány další skutky, které však nebyly předmětem ústavní stížnosti (trestné činy zpronevěry, dotačního podvodu a podílnictví). Stěžovatelé se v ústavní stížnosti podivovali nad tím, proč jsou trestáni za činnost, za kterou byli dříve velebeni, a kterou považují za potřebnou s ohledem na to, že se jedná fakticky o činnost klientům prospěšnou a zároveň zachraňující státní systém, který není schopen vygenerovat dostatek kapacit v licencovaných zařízeních. Trestními soudy mělo ze strany státu dojít k porušení práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, když nebyl naplněn prvek protiprávnosti trestného činu, ale přesto došlo k odsouzení stěžovatelů.
Ústavní soud se vypořádal s ústavní stížností jasným sdělením, že uvedená (a jediná) námitka byla již předmětem posouzení ze strany trestních soudů, kterými byla řádně a dostatečně vypořádána, a v případu nebyla naplněna podmínka zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů obecnými soudy. Připojil pak poukaz na to, že nejenom nedošlo k naplnění podmínky registrace, jednání stěžovatelů bylo jednoznačně zištné, ale zejména došlo v průběhu šetření ke zjištění, že "v posuzované věci byly zjištěny vážné nedostatky při poskytování sociálních služeb, ať už jde o stravování nezohledňující speciální zdravotní potřeby seniorů, nekvalifikovaný personál, který prováděl úkony, k nimž jsou oprávněni pouze zdravotníci, podávání léků v rozporu s regulací, chybějící adekvátní zdravotní a rehabilitační péče, nezabezpečení ochrany financí seniorů, či nevyhovující prostory, které nenabízely bezbariérový přístup (úzké točité schodiště a absence výtahu) a byly užívány v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Nešlo jen o formality vyžadované ,nabobtnalou‘ legislativou, jak se snaží stěžovatelé navodit v ústavní stížnosti".
Možné důsledky nedodržení protiepidemických nařízení
Velmi zajímavé usnesení vydal Ústavní soud dne 9. 10. 2024 v rámci rozhodovací činnosti svého prvního senátu (sp. zn. I. ÚS 2644/24). Věc se týká období roku 2021, kdy z důvodu pandemie covidu-19 byla vydávána mimořádná opatření podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se speciálním zákonem č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19.
V dané věci bylo prováděno plošné testování zaměstnanců sociálních služeb, kteří byli v přímém kontaktu s jejich uživateli POC antigenními testy v četnosti provedení testu jednou za 5 dní. Pracovnice sociální služby se těmto testům podrobovala po část období, následně odmítla z důvodu zdravotních komplikací spojených se sezónními alergiemi testování z nosní sliznice a požadovala provádění testů ze slin, které si sama zaplatí. Tento druh testu by však byl neuznatelný z hlediska vydaného a platného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví. Zaměstnavatel se snažil dohodnout se zaměstnankyní na provedení jiného druhu testu umožněného opatřením, který by byl šetrnější ke zdravotním komplikacím zaměstnankyně. Ta však nadále trvala na provedení testů ze slin. Z toho důvodu byl pro neplnění povinností ukončen její pracovní poměr.
Před obecnými soudy (Okresním soudem v Přerově, Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším soudem) a před Ústavním soudem se stěžovatelka snažila neúspěšně zvrátit platnost své výpovědi z pracovního poměru, přičemž nepříhodně spíše brojila proti samotnému mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví. Soudy, jinak k obsahu a procesu vydávání mimořádných opatření velmi kritické, zde však byly zajedno. Ústavní soud pak výslovně připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Ao 1/2021-152, kterým bylo předmětné mimořádné opatření přezkoumáno a potvrzeno.
Pro účely našeho seriálu se však nyní zamyslíme nad možnými dopady hypotetické situace, kdy by zaměstnavatel (z hlediska předcházení přičitatelného jednání, jak bylo vyloženo v prvním díle seriálu, vzorný) na naplnění mimořádného opatření netrval, zaměstnankyni umožnil kontakt s uživateli sociálních služeb a ta měla vir SARS-CoV-2.
V takovém případě by připadalo v úvahu trestní stíhání zaměstnankyně za trestné činy podle § 152 nebo § 153 TZ, tedy šíření nakažlivé lidské nemoci (z nedbalosti). Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo úmyslně nebo z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nakažlivé nemoci u lidí. Pro posouzení, zda by se tak stalo u viru SARS-CoV-2 je pak rozhodné ustanovení § 154 TZ, které zmocňuje vládu určením toho, co jsou nakažlivé nemoci pro potřeby uvedených ustanovení TZ. A právě nařízením vlády č. 75/2020 Sb. bylo do přílohy č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin, zařazeno onemocnění covid-19. Vzhledem k současnému stavu a poznatkům jen pro uklidnění dodávám, že z uvedeného nařízení bylo onemocnění covid-19 vyňato nařízením
vlády č. 101/2023 Sb. ze dne 5. 4. 2023, od té doby tak již covid-19 není považován za nakažlivou nemoc z pohledu TZ.
Nedostatečnost opatření u osoby s demencí
Na rozdíl od dvou předchozích případů ten poslední je již poměrně letitý. V roce 2007 byla přijata do zařízení poskytovatele sociálních služeb žena s rozsáhlou demencí spojenou s nesoběstačností, neklidem, zmateností a depresí. Stav ženy se navíc poměrně progresivně zhoršoval. Jednou, zhruba po půl roce pobytu, se žena nacházela bez dozoru v místnosti ve druhém patře budovy, přičemž vypadla z okna a zemřela. Okresní, krajský a Nejvyšší soud v dané věci řešily primárně otázku odškodnění pozůstalých rodinných příslušníků, ale na rovině odpovědnosti vyvodily také podstatnou zákonitost týkající se výkladu ustanovení §§ 88 a 89 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud má za to, že zákon předepisuje poskytovateli zvláštní prevenční povinnost, která spočívá ve zhodnocení potřeb, zájmů, ale také rizik pro uživatele sociálních služeb odborným personálem tak, aby pomocí jednoduchých opatření bylo zajištěno bezpečí a zdraví uživatele a tato opatření také měla schopnost předejít přímému omezení pohybu jako poslednímu možnému a krajnímu prostředku. V daném případě navrhuje provedení jednoduchých technických opatření spočívajících ve znemožnění plného otevírání okna apod. Na závěr však zmiňuje podstatný závěr týkající se vzájemného vážení základních práv uživatelů sociálních služeb při jejich souběhu (aneb jaké právo zajistit jako první, když jdou proti sobě), které při praktickém poskytování sociálních služeb není jednoduchou disciplínou: "K námitkám dovolatele, že byl ve své činnosti omezen zákonnými požadavky na zajištění důstojnosti pacientů, lze dodat jen tolik, že lidská důstojnost je sice důležitou hodnotou, kterou je třeba chránit i u osob postižených těžkou demencí, ovšem ve srovnání s ní je život a zdraví hodnotou nepoměrně významnější."
Na závěr se pojďme opět podívat na to, zda by daná věc mohla mít trestněprávní přesah. Podotýkám, že s ohledem na dobu události by daná věc musela být posuzována podle předchozí právní úpravy. Ale vezmeme-li nyní v úvahu pouze popis události, nikoliv dobu, kdy proběhla, mohlo by v takovém případě i ve světle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 552/2014, jít v trestním řízení o podezření z trestného činu usmrcení z nedbalosti dle § 143 TZ, kterého by se dopustil ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, zejména v případě, že se tak stane proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, nebo mu uloženou podle zákona.
K dané věci potřebuji dodat, že posuzovat konkrétní možné trestné jednání jsou oprávněny pouze orgány činné v trestním řízení a uznávat vinu a stanovovat za takové jednání trest pouze nezávislý trestní soud. Tento rozbor má za cíl zejména naznačit, jaké důsledky mohou za určitých okolností nastat při poskytování sociálních služeb. Nejdůležitější dovednosti a nástroje na předcházení trestněprávním následkům je profesionalita a reflexivita poskytovatelů sociálních služeb.
***
V dané věci bylo prováděno plošné testování zaměstnanců sociálních služeb, kteří byli v přímém kontaktu s jejich uživateli POC antigenními testy v četnosti provedení testu jednou za 5 dní.
Mgr. Tomáš Kodiš, analytik, lektor Institutu vzdělávání APSS ČR a konzultant
V tomto díle seriálu věnujícímu se trestněprávním a přestupkovým aspektům při poskytování sociálních služeb nejprve lehce navážeme na předchozí díl týkající se poskytování sociálních služeb beužeb bez zákonem požadované registrace. Ukázali jsme si, že neregistrované poskytování s sebou nese riziko významného postihu v přestupkovém řízení. Dnes ale začneme krátkým představením kauzy, která měla dopad dokonce trestněprávní, a to trestní stíhání za trestný čin neoprávněného podnikání dle ustanovení § 251 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ").
Následně se od trestné činnosti hospodářského charakteru přesuneme k trestné činnosti související se samotným poskytováním sociálních služeb, tedy v rovině přímé péče. Východiskem nám budou dva případy, kdy ten první se týká možných následků obcházení protiepidemických opatření platných v roce 2021, ten druhý následků nedostatečných opatření při zajištění poskytování sociálních služeb osobě s demencí. Tyto dva případy byly Ústavním soudem a Nejvyšším soudem posuzovány z jiného důvodu, než byly rozsudky obecných soudů v trestním soudnictví, ale nabízejí možnost je právě touto optikou prozkoumat, byť se bude jednat o hypotetickou možnost, jak by se děj mohl odrazit do trestněprávní roviny.
Neoprávněné podnikání
Ústavní soud odmítl dne 17. 7. 2024 pod sp. zn. IV. ÚS 1204/24 ústavní stížnost stěžovatelů proti rozsudkům Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci a proti usnesení Nejvyššího soudu týkající se odsouzení stěžovatelky za trestný čin neoprávněného podnikání, kdy od roku 2016 do roku 2019 (a následně ještě dalšího třičtvrtě roku pod hlavičkou jiného spolku) vytvořila spolek, ve kterém za úplatu poskytovala v domě svého manžela sociální služby odpovídající službě "domov pro seniory". Péči zajišťovala na základě oddělených smluv na ubytování, zajištění stravy a zajištění ošetřovatelské péče. Činnosti poskytovali asistenti sociální péče, a to každý všem uživatelům neregistrované služby. Charakterem se tak jednalo o podobné nastavení služeb, jako v minulém díle popsaný případ spolku Filoména. V tomto případě však bylo nastavení systému ještě sofistikovanější a návazně byly spáchány další skutky, které však nebyly předmětem ústavní stížnosti (trestné činy zpronevěry, dotačního podvodu a podílnictví). Stěžovatelé se v ústavní stížnosti podivovali nad tím, proč jsou trestáni za činnost, za kterou byli dříve velebeni, a kterou považují za potřebnou s ohledem na to, že se jedná fakticky o činnost klientům prospěšnou a zároveň zachraňující státní systém, který není schopen vygenerovat dostatek kapacit v licencovaných zařízeních. Trestními soudy mělo ze strany státu dojít k porušení práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, když nebyl naplněn prvek protiprávnosti trestného činu, ale přesto došlo k odsouzení stěžovatelů.
Ústavní soud se vypořádal s ústavní stížností jasným sdělením, že uvedená (a jediná) námitka byla již předmětem posouzení ze strany trestních soudů, kterými byla řádně a dostatečně vypořádána, a v případu nebyla naplněna podmínka zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů obecnými soudy. Připojil pak poukaz na to, že nejenom nedošlo k naplnění podmínky registrace, jednání stěžovatelů bylo jednoznačně zištné, ale zejména došlo v průběhu šetření ke zjištění, že "v posuzované věci byly zjištěny vážné nedostatky při poskytování sociálních služeb, ať už jde o stravování nezohledňující speciální zdravotní potřeby seniorů, nekvalifikovaný personál, který prováděl úkony, k nimž jsou oprávněni pouze zdravotníci, podávání léků v rozporu s regulací, chybějící adekvátní zdravotní a rehabilitační péče, nezabezpečení ochrany financí seniorů, či nevyhovující prostory, které nenabízely bezbariérový přístup (úzké točité schodiště a absence výtahu) a byly užívány v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Nešlo jen o formality vyžadované ,nabobtnalou‘ legislativou, jak se snaží stěžovatelé navodit v ústavní stížnosti".
Možné důsledky nedodržení protiepidemických nařízení
Velmi zajímavé usnesení vydal Ústavní soud dne 9. 10. 2024 v rámci rozhodovací činnosti svého prvního senátu (sp. zn. I. ÚS 2644/24). Věc se týká období roku 2021, kdy z důvodu pandemie covidu-19 byla vydávána mimořádná opatření podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se speciálním zákonem č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19.
V dané věci bylo prováděno plošné testování zaměstnanců sociálních služeb, kteří byli v přímém kontaktu s jejich uživateli POC antigenními testy v četnosti provedení testu jednou za 5 dní. Pracovnice sociální služby se těmto testům podrobovala po část období, následně odmítla z důvodu zdravotních komplikací spojených se sezónními alergiemi testování z nosní sliznice a požadovala provádění testů ze slin, které si sama zaplatí. Tento druh testu by však byl neuznatelný z hlediska vydaného a platného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví. Zaměstnavatel se snažil dohodnout se zaměstnankyní na provedení jiného druhu testu umožněného opatřením, který by byl šetrnější ke zdravotním komplikacím zaměstnankyně. Ta však nadále trvala na provedení testů ze slin. Z toho důvodu byl pro neplnění povinností ukončen její pracovní poměr.
Před obecnými soudy (Okresním soudem v Přerově, Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším soudem) a před Ústavním soudem se stěžovatelka snažila neúspěšně zvrátit platnost své výpovědi z pracovního poměru, přičemž nepříhodně spíše brojila proti samotnému mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví. Soudy, jinak k obsahu a procesu vydávání mimořádných opatření velmi kritické, zde však byly zajedno. Ústavní soud pak výslovně připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Ao 1/2021-152, kterým bylo předmětné mimořádné opatření přezkoumáno a potvrzeno.
Pro účely našeho seriálu se však nyní zamyslíme nad možnými dopady hypotetické situace, kdy by zaměstnavatel (z hlediska předcházení přičitatelného jednání, jak bylo vyloženo v prvním díle seriálu, vzorný) na naplnění mimořádného opatření netrval, zaměstnankyni umožnil kontakt s uživateli sociálních služeb a ta měla vir SARS-CoV-2.
V takovém případě by připadalo v úvahu trestní stíhání zaměstnankyně za trestné činy podle § 152 nebo § 153 TZ, tedy šíření nakažlivé lidské nemoci (z nedbalosti). Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo úmyslně nebo z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nakažlivé nemoci u lidí. Pro posouzení, zda by se tak stalo u viru SARS-CoV-2 je pak rozhodné ustanovení § 154 TZ, které zmocňuje vládu určením toho, co jsou nakažlivé nemoci pro potřeby uvedených ustanovení TZ. A právě nařízením vlády č. 75/2020 Sb. bylo do přílohy č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin, zařazeno onemocnění covid-19. Vzhledem k současnému stavu a poznatkům jen pro uklidnění dodávám, že z uvedeného nařízení bylo onemocnění covid-19 vyňato nařízením
vlády č. 101/2023 Sb. ze dne 5. 4. 2023, od té doby tak již covid-19 není považován za nakažlivou nemoc z pohledu TZ.
Nedostatečnost opatření u osoby s demencí
Na rozdíl od dvou předchozích případů ten poslední je již poměrně letitý. V roce 2007 byla přijata do zařízení poskytovatele sociálních služeb žena s rozsáhlou demencí spojenou s nesoběstačností, neklidem, zmateností a depresí. Stav ženy se navíc poměrně progresivně zhoršoval. Jednou, zhruba po půl roce pobytu, se žena nacházela bez dozoru v místnosti ve druhém patře budovy, přičemž vypadla z okna a zemřela. Okresní, krajský a Nejvyšší soud v dané věci řešily primárně otázku odškodnění pozůstalých rodinných příslušníků, ale na rovině odpovědnosti vyvodily také podstatnou zákonitost týkající se výkladu ustanovení §§ 88 a 89 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud má za to, že zákon předepisuje poskytovateli zvláštní prevenční povinnost, která spočívá ve zhodnocení potřeb, zájmů, ale také rizik pro uživatele sociálních služeb odborným personálem tak, aby pomocí jednoduchých opatření bylo zajištěno bezpečí a zdraví uživatele a tato opatření také měla schopnost předejít přímému omezení pohybu jako poslednímu možnému a krajnímu prostředku. V daném případě navrhuje provedení jednoduchých technických opatření spočívajících ve znemožnění plného otevírání okna apod. Na závěr však zmiňuje podstatný závěr týkající se vzájemného vážení základních práv uživatelů sociálních služeb při jejich souběhu (aneb jaké právo zajistit jako první, když jdou proti sobě), které při praktickém poskytování sociálních služeb není jednoduchou disciplínou: "K námitkám dovolatele, že byl ve své činnosti omezen zákonnými požadavky na zajištění důstojnosti pacientů, lze dodat jen tolik, že lidská důstojnost je sice důležitou hodnotou, kterou je třeba chránit i u osob postižených těžkou demencí, ovšem ve srovnání s ní je život a zdraví hodnotou nepoměrně významnější."
Na závěr se pojďme opět podívat na to, zda by daná věc mohla mít trestněprávní přesah. Podotýkám, že s ohledem na dobu události by daná věc musela být posuzována podle předchozí právní úpravy. Ale vezmeme-li nyní v úvahu pouze popis události, nikoliv dobu, kdy proběhla, mohlo by v takovém případě i ve světle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 552/2014, jít v trestním řízení o podezření z trestného činu usmrcení z nedbalosti dle § 143 TZ, kterého by se dopustil ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, zejména v případě, že se tak stane proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, nebo mu uloženou podle zákona.
K dané věci potřebuji dodat, že posuzovat konkrétní možné trestné jednání jsou oprávněny pouze orgány činné v trestním řízení a uznávat vinu a stanovovat za takové jednání trest pouze nezávislý trestní soud. Tento rozbor má za cíl zejména naznačit, jaké důsledky mohou za určitých okolností nastat při poskytování sociálních služeb. Nejdůležitější dovednosti a nástroje na předcházení trestněprávním následkům je profesionalita a reflexivita poskytovatelů sociálních služeb.
***
V dané věci bylo prováděno plošné testování zaměstnanců sociálních služeb, kteří byli v přímém kontaktu s jejich uživateli POC antigenními testy v četnosti provedení testu jednou za 5 dní.
Mgr. Tomáš Kodiš, analytik, lektor Institutu vzdělávání APSS ČR a konzultant
Klíčová slova: