Baví mě trénování dětí i nevidomých

Martina Ptáčková
Pokud patříte mezi fanoušky taneční show StarDance nebo bojových sportů, pak vám pravděpodobně neuniklo jméno Martiny Ptáčkové. Naše nejúspěšnější kickboxerka se na konci loňského roku protancovala v populární soutěži až do devátého vátého kola.
* Máte díky sportu, který děláte, nějakou přezdívku?
Když jsem byla malá, říkali mi Buvol. A když jsem pak jako starší slečna začala nosit šaty a boty na podpatku, tak mi přezdívali Princezna bojovnice. Trenér mě taky oslovoval Terminátore, protože jsem si šla vždycky tvrdě za svým a nikdy nechtěla udělat krok zpátky. Pořád se hrnu dopředu, jsem vlastně takový tank.
Jsou podle vás v Česku bojové sporty populární? Myslím, že ano, i když tu jsou podle mého názoru špatně prezentovány. Lidé vidí zápasníky často jako rváče bez mozku. Samozřejmě za to může i mediální prezentace některých z nich. Je to škoda, protože pak to hází špatné světlo i na ostatní zápasníky. Přitom jde o sport, který má co nabídnout, není to jen o násilí.
* Zápasíte v tvrdé disciplíně hand to hand combat. Jako jediná Evropanka jste držitelkou černého pásku. Je žen v této disciplíně málo?
Neřekla bych, že jich je málo, spíš tenhle druh sportu u nás není tolik rozšířený. Jedná se o sport speciálních a ozbrojených jednotek, věnují se mu třeba vojáci. Patří mezi vůbec ty nejagresivnější a nejtěžší bojové sporty na světě. Tuhle disciplínu nemůže dělat jen tak někdo, člověk musí být dobrý v bojových sportech a mít za sebou i nějaké šampionáty, aby se mohl zúčastnit zápasů.
* Co všechno je tu povoleno?
Původně vznikla tahle disciplína v ruské armádě a podobá se bitce na ulici, ve které neplatí prakticky žádná pravidla. Obecně se ale nesmí škrábat, kousat, sahat na oči a vyhýbat by se mělo i ranám do rozkroku. Při závodech proti sobě soupeří ženy s ženami a muži proti mužům, během tréninků je to ale smíšené, tam se nedělají rozdíly a to, co zvládne chlap, musí zvládnout i žena.
* Dodržujete speciální jídelníček?
Když jsem zápasila aktivně, přizpůsobila jsem tomu stravu, ale to už dnes neplatí. Dříve jsem jedla hodně masa a ryb kvůli bílkovinám, a to bez přílohy, jen se zeleninou. Před zápasy to pak byly různé dietní plány, třeba pro kulturisty, kdy jíte hodně tvarohu. Zkoušela jsem ale i extrémní diety, kdy jsem byla třeba jenom na mléku. Za svůj život jsem jich vyzkoušela opravdu dost. Nemyslím si ale, že je to zdravé, zvlášť pro mladou holku. Dneska si dám, na co mám chuť. Říkám si, že po těch letech odpírání si to zasloužím.
* Zranění jsou u bojových sportů na denním pořádku. Měla jste ale někdy úraz, při kterém jste si řekla, že raději skončíte?
Kvůli úrazu jsem nikdy končit nechtěla, ale v životě každého sportovce jsou období, kdy se mu třeba tolik nedaří. Dochází ke ztrátě motivace, ale to pak zase přejde. A po každém zranění si dáte chvíli pauzu a jedete dál. Můj nejvážnější úraz nesouvisí paradoxně s boxováním. Jednou jsem se vysekala na kolečkových saních, což je i olympijská disciplína, která mě lákala, a já na ni trénovala. Ležela jsem na zádech, jela ve speciálním korytu a najednou bum! Totálně jsem si pochroumala nohu.
* Co se dělo dál?
Úraz byl tak vážný, že jsem skončila v nemocnici na operaci, a verdikt zněl, že už se na tu nohu nikdy nepostavím. To byl okamžik, kdy mi hlavou projelo, že asi budu muset se sportem skončit. Následovalo temnější období, kdy jsem si ale znovu uvědomila, že dokážu skutečně všechno, když se budu dostatečně snažit.
* Prodělala jste někdy otřes mozku?
Otřes mozku je u bojových sportů poměrně běžný, přitom jde o vážné poškození, které někdy může být bohužel nevratné. Na některých zápasech je povoleno nosit helmu, většinou ale ne. Loni při šampionátu v Uzbekistánu mě soupeřka kopla do hlavy, ale já tomu moc nevěnovala pozornost a až po návratu jsem během vyšetření u neurologa zjistila, že jsem prodělala otřes mozku. Často mě bolela hlava a byla jsem trochu mimo. Lékařka se dokonce obávala, jestli netrpím počáteční boxerskou demencí. To zní strašně, že? Často jí trpí třeba ragbisté kvůli úderům do hlavy.
* S vaším tatínkem a bratrem máte firmu na trénování profesionálních vojáků. Jak se vám s nimi pracuje?
Trénujeme různé skupiny lidí, kromě vojáků a policistů třeba také nevidomé. Je to hodně pestré. U vojáků je znát určitá počáteční nedůvěra, což ale chápu. Jsou zvyklí na svoje instruktory, a najednou jim na výcvik přijede mladá holka a má je něco učit. Můj brácha je hubený a vysoký, táta zase malý, takže jsme taková komická trojka. Na výcviky si nás ale zvou opakovaně, což je dobrá zpětná vazba. Asi by to nedělali, kdyby s námi nebyli spokojení. V dohledné době nás čeká trénování britského výcvikového poradního sboru, na to se těším.
* Zajímá mě výuka sebeobrany u nevidomých lidí. Jak to probíhá?
Musím říct, že jsou na to moc hezké ohlasy. Nevidomé trénujeme z našeho osobního přesvědčení. Vždycky mi přišlo, že pro ně neexistuje moc sportovního vyžití, a bylo mi to líto. Přemýšlela jsem, co bychom jim mohli dát, a napadlo mě učit je základy sebeobrany. Nevidomí jsou skvělí posluchači a je na nich znát, jak jsou vděční, že se jim někdo věnuje.
* Máte vystudovanou diplomacii, pořád pracujete v této oblasti?
Ano, pracovala jsem například pro ministerstvo zahraničních věcí, na starost jsem měla různé projekty spojené se sportem. Nyní děláme osvětu proti dětské šikaně.
* Sama jste s bojovými sporty v dětství začala právě kvůli šikaně. Předáváte svoje zkušenosti i po letech ostatním?
Jasně. V rámci projektu Šikana do klece jezdíme po besedách ve školách a otevřeně s dětmi mluvíme. Děláme různá cvičení, učíme děti, jak se mají bránit a že si nemají určité věci nechat líbit. Vysvětlujeme jim třeba, jak mají správně vstát, když je někdo shodí na zem, jak se bránit, když je někdo kopne. Nechceme, aby děti byly agresivní a řešily násilí násilím. Ve druhé části se je snažíme naučit, aby samy sobě věřily. Nejedeme ale podle pevně daného mustru, každý workshop je individuální a přizpůsobujeme ho požadavkům každé školy.
* Jaký dnes převládá druh šikany u dětí?
Řekla bych, že z velké části je to kyberšikana. Snažíme se, aby děti byly psychicky odolné a nenechaly si líbit, když jim někdo píše hnusné zprávy. Ona se ta kyberšikana někdy řeší hůř, protože jejím původcem může být anonymní člověk. Kdežto když vám dá někdo facku, můžete na něj zareagovat hned.
* Během účasti ve StarDance se na vás sesypala řada negativních komentářů, takzvaných hejtů. Šla byste po téhle zkušenosti do soutěže znovu?
Určitě ano, i když během soutěže je člověk vystrašený. Přece jenom jde o živý televizní přenos a nikdo si nechce trhnout ostudu a šaškovat před národem. Šla jsem do něčeho, co mi vždycky bylo cizí a co vlastně nemám ráda. Tanec a běh jsou sporty, které opravdu nemusím. A přiznávám, že jsme měli v bojové komunitě z tanečníků vždycky trochu srandu, přišlo nám to jako otáčení na parketu. Realita je ale úplně jiná. Musím říct, že jde o složité a krásné umění a zároveň nesmírně těžký sport, který se samozřejmě od bojových sportů naprosto liší.
* Co vám účast v taneční reality show přinesla?
Byla to dobrá škola. A nejde jen o tancování, myslím, že mi dala i psychickou odolnost. Někteří diváci nám opravdu dávali hodně sežrat, když vypadl jejich favorit a já s mým tanečním partnerem postoupila. Taky jsem se naučila určitou ženskou ladnost, která mi dřív chyběla.
* Děláte tvrdý agresivní sport. Kompenzujete si nějak ve volném čase tu ženskou stránku?
To je těžké, protože já téměř žádným volným časem nedisponuju. Mám ale štěstí, že to, co dělám, je i můj koníček, takže si u práce zároveň odpočinu. O víkendech většinou organizujeme akce pro děti, což je vážně zábava, i když je za tím spousta práce.
* Myslíte si, že u bojových sportů zůstanete třeba i za 10 let?
Určitě, i když už zřejmě nebudu závodit. Mám spoustu jiných plánů. Baví mě trénovat děti, k něčemu je vést, vychovávat a beru to jako velký závazek. Tahle práce mi dává smysl.
Očima autorky
Čekala jsem, že dorazí v mikině, teniskách a culíku. Martina ale přišla v červeném kostýmku sladěném se rtěnkou a dlouhé vlasy jí sahaly až do pasu. Odskočila si sem totiž rovnou z kanceláře. Hned na úvod jsme si notovaly, jak moc nemáme rády zimní měsíce. Kromě brblání na počasí ale zářila a po celý čas rozhovoru se mile usmívala. Její příjemný hlas na mě působil jako balzám, a kdybych na vlastní oči neviděla její namakané paže, nevěřila bych, že zápasí v jedné z nejagresivnějších disciplín na světě. Martina Ptáčková
S bojovými sporty začala v osmi letech kvůli šikaně ze strany spolužáků. Její hlavní disciplíny jsou kickbox a hand to hand combat. Na Metropolitní univerzitě Praha vystudovala diplomacii v oboru Mezinárodní vztahy a evropská studia, jako stážistka pracovala v Evropském
parlamentu. Je zaměstnaná jako bezpečnostní analytik u Národního bezpečnostního úřadu. S bratrem Josefem vede školu bojových umění v Horních Počernicích. 8x vyhrála mistrovství světa v bojových sportech, z toho 6x v kickboxu.
Foto: Dan Vojtěch, © Česká televize / Mikuláš Křepelka, Lucie Smejkalová a archiv Martiny Ptáčkové
S bratrem Josefem (vpravo) se pracovně potkali i s britským princem Edwardem.
Ve StarDance s tanečníkem Dominikem Vodičkou
Při tréninku se ochotně vyfotí s fanoušky.