Každý rok skončí po úrazu na invalidním vozíku až 250 lidí. Celkový počet tímto způsobem postižených se v Čechách odhaduje na půl milionu. O tom jak se jim žije, jsem se přesvědčil na vlastní kůži, když jsem se jeden den pohyboval po praze na vozíku.
Svaly jsou potřeba
Za den D byl zvolen pátek, kdy není přece jen v Praze tolik lidí. A nezačal pro mě dobře. Když totiž dorazím do občanského sdružení Asistence, kde jsem si domluvil zapůjčení vozíku, zjišťuji, že musím zpátky domů pro mobil, ten je pro "vozíčkáře" nepostradatelný. Jelikož bydlím poblíž, hned za Nuselským mostem, beru to jako krátké zdržení, i přestože mě Mgr. Erik Čipera, který má službu, upozorní, že mezi pojmy jít a jet je někdy velký rozdíl. To zjistím záhy, už mírné stoupání ke Kongresovému centru dá tělu zabrat, a to netuším, že nejhorší mě čeká – překonat strmý nadjezd nad magistrálou. Pěšky bych ho vyšlápl za pár minut, takto funím nahoru čtvrt hodiny a mám dost. Nemít dobrou fyzičku, pochybuji, že bych ho vyjel. Protože se chci co nejvíc držet naplánovaného programu, chtěl jsem kvůli časové úspoře jet metrem, ale nejfrekventovanější stanice, I. P. Pavlova, bezbariérový přístup nemá – stejně jako 23 dalších – takže bych se musel stejně z Václavského náměstí vracet.
Výtah hrůzy
Shodou okolností právě tam jedu. Jenže z kopce a ne do něj, což si užívám. Zrada přijde až na začátku Vinohradské, kde si při "přecházení" - nevšimnu obrubníku u na druhé straně. I když použiju - veškerou sílu, dostat se e přes něj nejde a zůstanu viset et ve vozovce. Řidiči mě objíždí, dí, u toho troubí, ťukají si na hlavu, ukazují, že jsem "jednička", ale žádný nezastaví, aby mi pomohl. To, aniž bych je prosil, udělají dva mladíci poté, co na semaforu blikne zelená pro chodce. "Pohoda", odpoví, když děkuji. Situace s obrubníkem se opakuje ještě několikrát, naštěstí už ne tak dramaticky. Má další cesta vede do metra. Ještěže vím, kde je na Muzeu výtah, jinak bych bloudil jako "kolega" z Anglie marně hledající nějakou ceduli ukazující směr k němu. Navíc by ho prý ani ve snu nenapadlo, že by zařízení pro invalidy mohlo být na kopci. Říká: "Postižený jsem odmalička, ale až tady si tak připadám, u nás se s vozíkem dostanu bez problémů všude". Když nasedáme do výtahu, stydím se před ním ještě víc. Je počmáraný od sprejerů, páchne močí a dýchavičně se třese, stejně jako my – strachy, jestli vůbec dojede dolů.
Jsem neviditelný?
Když pak čekám na metro, přihrnou se – až po mně – tři cyklisté. Podle pupků, které v upjatém úboru vynikají, tipuji, že jezdí hlavně z hospody do hospody. Jak vagón zastaví, bez okolků mě odstrčí, nahrnou se dovnitř a jeden žoviálně řekne: "Si počkej, tobě nic neuteče"! Ostatně ještě párkrát mě při nástupu přepadne pocit, zda nejsem neviditelný, lidé na mě koukají, ale udělat místo je nenapadne. Výjimkou je dnešní "zkažená" mládež, reaguje vstřícně, ihned nabízí pomoc, kluk na kole mi v narvaném vagónu dokonce gestem naznačuje, že mě pustí a sám vystoupí! Nakonec dojedu na Vltavskou. Výtah páchne výkaly stejně jako "muzejní", na zemi se válí použité injekční jehly. Zhnuseně čekám na tramvaj. Maniny, kam mířím, jsou odsud jen tři stanice, takže předpokládám, že tam budu za chvíli. Omyl, trvá to skoro hodinu! Nízkopodlažní soupravy jezdí asi tak po dvaceti minutách – je jich celkem jen 25 procent – navíc u té první mě řidič i přes vehementní gestikulaci na spuštění plošiny přehlédl a zmizel v prachu.
Přestup nemožný
Dalším cílem je hotel Intercontinental. Bez uvažování zvolím nejkratší trasu – tramvají na Palmovku, "béčkem" na Můstek, přesednout na "áčko". Že by to nešlo nepředpokládám, jde přece jen o centrum, ale pletu se, mezi trasou B a A přestup možný prostě není! Musím se tak trmácet až na Smíchovské nádraží, pak čtrnáctkou na Jiráskovo náměstí a dál sedmnáctkou. Nečekám už tak dlouho, na obou linkách jezdí víc moderních tramvají, ale stejně to trvá dalších devadesát minut! Jsou tři odpoledne a já zjišťuji, že jsem z programu nestihl ani polovinu. Nezbývá než zrušit další akce a vydat se na "poslední cestu", do obchodního centra Palladium na náměstí Republiky. A jelikož mám naší slavné MHD vážně plné zuby, rozhodnu se tam dopravit po "vlastní ose", je to po rovině, a ne až tak daleko. Opět se bohužel projeví, že vzdálenost odhaduji podle své chůze a ne rychlosti, kterou jsem schopen vyvinout na vozíku – což je u delších tras pěkně znát – zvlášť, když mé ruce nejsou na takovou námahu zvyklé
Milionářští invalidé
Už po pár set metrech zpomaluji a když na pokraji sil dojedu na místo, mám na dlaních krvavé mozoly. Volám V proto kamaráda, zda by mě autem neodvezl zpět na Vyšehrad a po jeho souhlasu se odeberu k parkovacím stáním vyhrazeným invalidům. Za chvíli poblíž mě zaparkuje luxusní BMW se symbolem vozíčkáře za sklem, z něj křepce vystoupí na první i druhý pohled zcela zdravý třicátník. Když si všimne, že na něj nevěřícně zírám, pohrdavě vyštěkne: "Co čumíš, kripe le", a odkráčí. V šoku se nezmůžu na odpověď, jen dumám, na co mohl tu výjimku dostat. Z chování usuzuji, že na hlavu, ale to by zase neměl mít řidičák? Večer, když si mažu ruce hojivou mastí, je ve zprávách šot, jak lidé žalují letecké společnosti, že kvůli zpoždění spojů nestihli důležité schůzky. Mám pocit, že by je to po cestování pražskou hromadnou dopravou na vozíku určitě přešlo...
---
Mezi pojmy jít a jet je rozdíl až několik hodin.
ÚSPĚCHU NEPŘEKÁŽÍ
1. Architektka Daniela - Filipiová pracuje - jako senátorka. .
Na vozíku je od roku 1986, po neúspěšné operaci. 2. Herec Jan Potměšil je úspěšným hercem. Už jako postižený se oženil a založil rodinu. 3. Jiří Tráva je manažerem farmaceutické firmy. Byl milencem Kateřiny Kornové a obecně je známým svůdníkem! Když dojedu na místo, na rukou mám krvavé mozoly.
Foto: Zdá se mi, že obrubník má dva metry.
Foto: Radovan Beneš, Profimedia.com