Internet a můj handicap - 2009

Navzdory tomu, že název mého příběhu zní tak trochu pohádkově, dokonce nestandardně, týká se stoprocentně jak internetu, tak i mého handicapu „ERESKY“.

Je konec měsíce ledna, konečně bych měl napsat něco málo o netu. Jeho výhody a nevýhody. Za poslední dva měsíce jsem nebyl venku na delší procházce. Je zima.

Nejlepší roky svého života jsem sice strávil bez internetu, který ještě neexistoval, ale já bych u něj stejně nevysedával. Dá se říci, že jako šťastně rozvedený pán jsem se nenudil a těšil jsem se přízni žen. Ale stáří a Parkinsonova nemoc zaklepaly na dveře a příležitostí k seznámení mi ubývalo. Takže jsem začal hledat i na internetu.

Jmenuji se Lucie Nováková a mám 18 let. Jsem zrakově a tělesně postižená. Internet využívám už několik let a už mi mockrát pomohl a stále pomáhá a věřím, že ještě dlouho pomáhat bude a že se bude více a více zdokonalovat. Když víte, kde a co hledat, máte vyhráno.

Na poslední chvíli jsem se rozhodla, že i já napíšu příspěvek do 5.ročníku této literární soutěže. Patřím mezi hluchoslepé osoby a jsem klientkou o.s. Lorm.Toto sdružení vyhlásilo v r. 2008 literární a výtvarnou soutěž na téma přátelství. Jako motto byl zvolen citát hluchoslepé spisovatelky Zuzany Kellerové „V úplné tmě a tichu, které mě oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí.“ Tento citát mě zaujal, ta poslední věta, to mohu potvrdit. Ač nejsem úplně slepá ani úplně hluchá, můj duální smyslový handicap způsobuje kromě jiného potíže při komunikaci a také přístupu k informacím.

Jsem 16 let v plné invalidním důchodu a v letech 1986 - 1993 jsem pracovala jako mzdová účetní ve mzdové účtárně a.s. Sázavan, Zruč nad Sázavou. Zpočátku jsme my mzdové účetní zpracovávaly mzdy "ručně", v roce 1992 nám vedení a.s. Sázavan Zruč nad Sázavou zakoupilo do mzdové účtárny počítače, abychom nemusely mzdy počítat "ručně" a také na trhu se objevovaly počítače.

Jsem postižený prakticky od narození. Mám následky po dětské mozkové obrně. Prakticky od malička jsem se vyrovnával s tím, že nejsem jako ostatní. Chodit jsem začal teprve ve čtyřech letech po dosti namáhavé rehabilitaci. Vystudoval jsem všechny tři stupně školství a dvacet let jsem pracoval v jednom seriózním a bohatém podniku. Hodně jsem cestoval a snažil jsem se všelijak vyrovnávat mým zdravým přátelům. Po tomto krásném období přišla menší komplikace: přestal jsem chodit.

Na maturitním plese mého staršího syna jsme si s manželem zakoupili noviny třídy(jak to bývá zvykem asi všude, i za nás tomu tak bylo a to už je to nějaký ten pátek). Jedna z otázek, na kterou abiturienti odpovídali, zněla: čím tě štvou tvoji rodiče. Jasně, je mi 40 a tak ta naše generace je pomalá, nic nechápe, prostě středověk (jak říká s oblibou můj starší syn). Ale ještě jedna odpověď zazněla mnohokrát. Štve mě, že pořád jenom hrají Solitaire (karty pro ty, co třeba neví).

O pozitívnom vplyve internetu sa už toho popísalo mnoho. O tom, že internet pomáha každému človeku, nemožno pochybovať. Ja by som sa však dnes zamyslela nad takými vplyvmi, ktoré priamo vyplývajú z podstaty samotného spojenia.

Internet mi pomáha pri prekonávaní dennodenných prekážok a v tom, ako sa čitateľom dostať do povedomia, ako ste napr. „Vy“ – ľudia, ktorým nie je náš osud ľahostajný.

Každé ráno, ať už je všední či sváteční den probíhá v mém životě dá se říct stejně – ranní hygiena, snídaně a pak se na invalidním vozíku přesunu k počítači. A tam pro mě začíná můj nejsnažší kontakt s okolním světem – internet.

RS jsem onemocněla v 53 letech, ale byla jsem bez větších potíží, stále jsem jezdila do Prahy do VSUŘ, každý měsíc, procestovala jsem část Evropy, učila jsem v CVČ paličkování, byla stále mezi dětmi a lidmi, až do 60 let. V CVČ jsem se seznámila s počitačem.

„Každý den, který jsem už prožila, i čas, který mne teprve čeká, má svou hodnotu, pronásobenou pocity, myšlenkami, štěstím i smutkem. Úsloví, žij každý den tak, jako by by byl tvůj poslední, bych mírně poopravila.. žij každý den tak, aby pro tebe i druhé nebyl zbytečný.“

Dnes nechci psát o sobě či o nás „sklerouších“. Mým námětem na sepsání tohoto příběhu se stala malá desetiletá holčička se sluchovým handicapem a se jménem, co ráda a hrdě nosí, Káťa. Vzhledem k tomu, že hrdinka mého příběhu je ještě malá, píši nejen za ni, ale i za její maminku a celou rodinu, včetně zvířecích miláčků.

Počítač je nejen pro mě v dnešní době opravdu “nenahraditelný pomocník“. Díky internetu se nám dostává velké množství informací a prostřednictvím web kamery máme kontakty, i třeba na druhém konci světa. Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset ukončit pracovní poměr ze zdravotních důvodů. Do evidence sociálního úřadu jsem se tehdy dostala jako prakticky nevidomá, i když jsem byla od dětství nedoslýchavá. I úřednice se pozastavila nad tím, kam vlastně patřím ? Až v roce 2006 byla schválena hluchoslepota, a tím se vyřešilo i zařazení mého kombinovaného handicapu.

Dovolte mi, prosím, vypovědět vám jeden svůj příběh. Je to prostý příběh o úsilí stárnoucího, prakticky nevidomého člověka snažícího se zachovat svědectví o minulosti, příběh, ve kterém hraje významnou roli internet.

Doba preinternetová – před rokem 1989
Na dálku se dají sledovat jen tři rozhlasové stanice, rozhlas po drátě, dva programy televize, psát na dálnopisu, morseovkou, z Jindřišské na Staroměstskou poštu v Praze si můžete nechat poslat dopis potrubní poštou, po telefonní lince si maximálně zjistíte, kolik je hodin a co hrají v biografu ...

Když jsme se poznali, tvářil se velmi přívětivě a vstřícně. „Podívej se,“ řekl, „vidím, že tu sedíš mezi čtyřmi stěnami a nemůžeš do třídimenzionálního prostoru, co mu vy lidé říkáte svět, tak já ti z něho donesu všechno, na co dosáhnu a třeba i to modré z nebe, jak vypadá nad třeskutě mrazivou a bílou Antarktidou, nebo nad rovníkem, stačí si jen říct.“

Dlouhá léta jsem si žil bezstarostným životem. Radoval jsem se ze všech živlů, z každé návštěvy usedající v mé koruně a po kmeni nebo větvích radostně šplhajících ptáků. Vzájemně jsme spolu komunikovali a vždy se těšili na další milé, vzájemné setkání.

Vždy jsem bývala zvídavý tvor, ale bohužel nebyly takové velké možnosti sebevzdělávání, jako jsou dnes. Chyběl mi čas, protože většinu dne jsem trávila v zaměstnání. Přišla nemoc a všechno se změnilo. Ubylo spěchu, povinností i přátel. Zůstala jsem sama, invalidní, v rodinném domečku. Svalové postižení mně bránilo opustit tuto bezpečnou klícku a hledat, co je za okny. Dny se začaly sobě podobat jako vejce vejci. Každé ráno ztichlo, když všichni odešli za svými aktivitami a vraceli se až pozdě večer.

Ležím v nemocnici v Městci Králové na magnetoterapii. Před týdnem mi na pokoj paní doktorka zařídila síťovou přípojku k jejich maximálně zabezpečenému intranetu, kde spousta stránek je nespustitelných, a já si vzpomněl na letošní motto a začal psát.

Opravdu se divím. Jak ti lidé mohou sedět doma a nudit se. To fakt nechápu. To já vám povím program mého jednoho dne.

Ještě jako chodící jsme si s manželem koupili malý byt v panelovém domě. S invalidním vozíkem jsem se však do našeho bytečku neměla šanci vejít, nemluvě o tom, že do domu vedlo třináct schodů. A tak jsem sedla k počítači, zapnula internet a podařila se mi neuvěřitelná věc. Za tři měsíce jsem prodala stávající byt, koupila větší a bezbariérový a vše jen přes internet.

…ostatně jako všechno, co nám může přerůst přes hlavu. A přerůstá? V životě není jistého nic, ani další věta na této stránce. Až teprve budoucnost, která se v této chvíli stává minulostí, ukáže, že i za druhou větou se napíše tečka. To, co se stane, závisí na mnoha okolnostech a tak zpravidla ani tečka za druhou větou není definitivní. Internetu vytrvale poskytujeme řádky našich osobních stránek. Závěr o tom, čím pro nás co je, platí vždy jen v konkrétním okamžiku.

Můj handicap je už po dlouhá léta roztroušená skleróza. Je neoblomná, někdy nezvladatelná, někdy bolavá prostě nemoc se vším všudy. A když se někdy naskytne ještě nějaká jiná zdravotní komplikace, to dá dost úsilí se s tím smířit. Roztroušené skleróze musím sloužit já, ona je můj pán a já jsem její sluha. A to se mi vůbec nelíbí. Takový je ale život s handicapem.

Jednou z věcí, ve které je pro mne Internet nenahraditelným pomocníkem, je komunikace s dalšími lidmi. Hlavně přes mnou oblíbenou mailovou poštu. Snad to souvisí s tím, že raději píšu než mluvím. Jednoho kamaráda mi však přivál Internet trochu neobvyklým způsobem.

Internet mám k dispozici od roku 1999. Když jsem slyšel, nebyl v mém životě až tak důležitý jako od roku 2003, od kdy neslyším. Když jsem slyšel, tak jsem si ani neuvědomoval, jak hodně internet pomáhá lidem s handicapem. Například jsem si zatelefonoval, kdy mi jede (a odkud) vlak či autobus, nebo jak mají někde otevřeno atd. Tohle všechno jsem si uvědomil v září 2008, kdy jsem měl stolní počítač a zároveň i notebook v opravě(10let se mi nestalo, abych byl bez počítače) a neměl se jak dostat na internet.

Internet tím, že umazal lidem handicapy, odkryl svůj největší handicap. Je sám. Záleží na nás, zda na seznamce najdeme kompatibilní a spřátelenou síť, aby mohl založit podobnou rodinu, jaké zakládají lidé na „knize tváří“ – na fejsbůku.