Internet a můj handicap - 2010

Šlapu si to holešovickým nádražím, které za ty roky, co odsud jezdím pravidelně do Vídně, znám lépe než svoje vlastní boty, když mi najednou někdo zařve do ucha: "Kam deš, mladej?" No nazdar, leknu se, zas jeden, co si myslí, že na nevidomého se musí řvát, aby pochopil, co se po něm chce. A proč mi proboha tyká? Známe se snad? Vlídně ale odpovím, že mířím na vlak do Vídně, co jede ze dvojky.

„...a budu si přát, aby z mé malé slečny vyrostl jednou takový člověk, jako jsi Ty.“
Jedna věta. Jedna jediná věta prostřednictvím internetové pošty a webových systémů. I ta mě dělá šťastnější....

Žil jsem se svou ženou a malým synkem docela spokojeně, podnikal v počítačích a rekonstruoval rodinný domek. Při skoku do vody se pode mnou utrhl břeh a já utrpěl úraz krční páteře. Proto, když lékaři vyřkli „konečný“ verdikt, že už nikdy nebudu hýbat rukama ani nohama, tak jsem se s tím nesmířil. Zoufale jsem doufal, že je to jen špatný sen. Vůbec jsem si nedovedl představit, že je možné takhle dál žít a o všechno muset požádat.

Jak je to dlouho, co jsme se na schůzky, na zkoušky kapely a různé další akce domlouvali s kamarády třebas s týdenním, a mnohdy i delším předstihem? Není to ani dvacet let zpátky. A přitom se nám nikdy nestalo, že bychom na nějaký ten termín zapoměli a na sjednané akce jsme přišli pokaždé, i když bychom měli mít třeba smrt na jazyku.

Jsem hornický důchodce, mám 68 let. Před pěti léty jsem vážně onemocněl celkovou sepsi. Než se podařilo určit správnou diagnózu, stav se zhoršil a léčení bylo složité. Způsobilo to, že jsem byl uveden na dva měsíce do umělého spánku. Jedno oko mi vzali a na druhé jsem oslepl. Po probuzení, kdy jsem zjistil, jak to s mým zdravotním stavem vypadá, jsem byl na pokraji zhroucení.

Není to můj životní příběh, ale jedné mé moc dobré kamarádky, kterou znám již řadu let. Je to dívka potřebující celodenní péči, dívka, malého vzrůstu, ale o to víc je veselá, společenská. Pohybuje se na elektrickém vozíku, se kterým jezdí jako drak.

Vždy jsem si myslel, že domácí vězení nemůže být nějak hrozné, dokud jsem si jej nevyzkoušel "na vlastní kůži" se zlomenou nohou. Člověk je doma, obklopen svými blízkými, svými věcmi, má k dispozici televizi a další techniku, má domácí stravu, nemá žádný denní režim…

Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, popolední pohoda po dobrém obědě. Nic nenasvědčovalo blížícímu se strachu a bolesti.

S tím já radikálně nesouhlasím. Dostávám se tak dost často do sporů. Předně musím říci, že je mi přes 55 let, jsem prakticky nevidomý.  Tak mám jen chodit na vycházky, nechat se obsluhovat a nezlobit. Taky řešení pro mnohé. Praktická slepota přišla postupně. Dlouho jsem si to vůbec nepřipouštěl.

Jmenuji se Jirka Mára, na vozíčku jsem od svých deseti let a dnes je mi osmnáct. Když jsem chodil na základní školu, měl jsem osobního asistenta a kamarády, kteří mi se vším pomohli. V patnácti jsem se rozhodoval, co bude dál. Objeli jsme s rodiči všechny střední školy v našem městě a zjistili, že v každé z nich jsou nepřekonatelné schody a nepříliš velká ochota mít ve škole vozíčkáře.

Mám tři mladí sourozence. Mám tři děti. Mám šest vnoučat. Mám tatínka, kterému je 87 let. Mám přes 25 let RS. Mám mobil, internet, fotoaparát, PC a tiskárnu. Mám velké štěstí. A chci se o ně podělit.

Konverzace s Evava v Pá 3. srpen 2009, 14:31:23

Tihle mediální společníci jsou báječní – pomáhají, slouží, často i pobaví a když se pokazí, tak naštvou. Ačkoliv prý časté mobilní volání škodí sluchu, já slyším stále dobře. Internet zase v jakémsi celosvětovém průzkumu popularity skončil až na deváté příčce nejdůležitějších technických výdobytků této doby, já jej však rozhodně řadím výše. Díky němu dostávám spoustu nových informací, občas výhodně nakoupím, mailem zase posílám dopisy úřadům i přátelům, zkrátka je toho hodně a co víc – zvládnu ty stovky úkonů i ze svého invalidního vozíku. No, není to paráda! A mobilní telefon – no comment!

Od narození mám dětskou mozkovou obrnu a bez pomoci druhých se zejména venku neobejdu. Pro pohyb využívám tříkolku. Pomocí ní jsem schopen alespoň někam dojet a cítím se samostatný. Můj příběh o tom, jak mi pomohl internet, se odehrál před třemi lety, v době kdy mně bylo patnáct let a dokončoval jsem základní školu.

Držím v ruce telefon. Právě jsem mluvil se svojí kamarádkou o tom, kdy se opět uvidíme. Je mi moc dobře. Usmívám se na svět a jsem blažený. Přestal jsem na chvíli vnímat svoje okolí a ponořil jsem se do svých myšlenek. Po chvíli se vracím do skutečnosti a začínám pozorovat svět.