„Ahoj Lukáši, Jana je nemocná, a proto budeš mít ode dneška do konce měsíce služby s Luckou. Ona asi bude víc vařit a ty obsluhovat, nějak se domluvte… Já už musím běžet. Kdyby byl nějaký problém, tak jsem na mobilu.“ S těmito slovy mě v pondělí ráno přivítal a zároveň se se mnou rozloučil můj zaměstnavatel, který byl jako majitel menší kavárny neustále ve spěchu.
Tuto otázku jsem si položila hned po těžké autonehodě, která mě zařadila mezi handicapované lidi. Byli to lidé? Nebo telefon a internet, který mi je umožnil kontaktovat?
Psal se 18. srpen Léta Páně dvoutisícího devátého, má nemoc dostoupila vrcholu. Již několik týdnů předtím jsem pociťoval děsnou únavu, býval jsem tak vyčerpaný, že usnutí vsedě na elektrickém vozíku, například při pojídání oběda, nebylo ničím výjimečným. Můj zdravotní stav, už tak dlouhodobě zkoušený diagnózou progresivní svalová dystrofie, se neustále horšil. Bojoval jsem s ním, ale sil mi neustále ubývalo.
Jednoho dne mě navštívila slepota a zůstala u mě dodnes, mrška jedna. Myslela si, že nade mnou zvítězí, že mě zdeptá. Uštědřila mi pár pěkných políčků, schytala jsem několik výstavních modřin a dokonce i zlomená noha byla, než jsem se naučila chodit s bílou holí.
ČEKALA JSEM NA VÝTAH A VNÍMALA VŮNĚ , KTERÉ SE MÍSILY S PACHY ZE SKLEPA. TLUMENÉ ZVUKY PANELÁKU, KTERÝ BYL PŘES DEN AŽ STRAŠIDELNĚ TICHÝ.. BYLO MI TAK NĚJAK SMUTNO. VŽDYŤ ZDE ŽILO VÍCE LIDÍ NEŽ VE VESNICI, KAM JSEM JEZDILA K BABIČCE NA PRÁZDNINY. VŠICHNI SE TAM ZNALI A PLNĚ VYUŽÍVALI TOHO, CO SOUSED DĚLAL JINAK. K JEDNOMU, NAPROTI NA KOPEČKU JSME CHODILI PRO VONÍCÍ TEPLÉ MLÉKO. K JINÉMU CHODIL DĚDA KUPOVAT ZRNÍ PRO SLEPICE A DALŠÍMU PRODÁVAL KŮŽE Z KRÁLÍKŮ…..
Tak za chvíli to vypukne! Dali jsme dohromady dvě skupiny - já a prakticky nevidomý Jirka, druhá skupina - slabozraký Radek a nevidomý Petr. Oba nevidomí kamarádi jsou vydatnými posilami našich týmů - rádci, kteří se vyznají. Jsme fandové železnice a už řadu let se zúčastňujeme cestovatelské soutěže Železniční rallye. Jde o to, nasbírat při cestě vlakem co nejvíce bodů za ujeté kilometry a projeté povinné stanice, v kterých musí vlak zastavit.
Ach jo, že by nachlazení? No, co mi zbývá, kapituluji pod náporem virů a bakterií, ulehám, zapíjím paralen, pomalinku usínám a v myšlenkách se mi honí hlavou zadané motto letošního ročníku „Mobilní telefon, Internet a můj handicap“. Vánoce jsou sice pryč, ale ty v roce 1998 zachránil doslova Internet.
Svoboda je základním lidským právem každého člověka. Miliony lidí z celého světa za ni celý život marně bojují. Češi tento boj úspěšně absolvovali v roce 1989. Jsou však v naší demokracii všichni skutečně svobodní? Svoboda je stav, kdy má člověk možnost rozhodovat sám o sobě. Mám vrozené postižení, které mě celý život odkazuje na pomoc druhé osoby. Velmi často přemítám, zda i já jsem v této společnosti skutečně svobodný člověk. Mohu využívat všech benefitů, které dnešní moderní a demokratická společnost nabízí?
. . . zpátky nevezmeš. Tohle vousaté přísloví se v životě připomnělo nejednomu z nás a pokud šlo o slovo zlolajné, určitě nepohladilo po duši. I mě zlá slova samozřejmě párkrát zasáhla, jen jedenkrát se však jako trn zaťala do mého nitra snad napořád.
Nikdo nikdy neví, co ho potká. Kdysi jsme ho s manželkou, syna vzdálené příbuzné, doučovali v páté třídě. Ve firmě, kde jsem účtoval, nakupoval tranzistory a nápadně moc miniaturních mikrofonů. Mechanik - elektronik, domácí kutil, starý mládenec. Občas rozjařený s kolegy z montovny a osamělý život s matkou - vdovou, žluté prsty a zuby od desítek cigaret a urputný kuřácký kašel, jakoby podědil po otci.
Výňatek z vyšetřovacího spisu pana J. Č. Sledovaný je podezřelý z podivných manipulací. Možnost týrání zvěře či újmy na zdraví lidí. Mluví o očích v kapse…
Sedím u okna a hledím do zamlžené krajiny. Mlha ukrývá celý svět do neproniknutelného závoje. Cítím se také zahalený do světa nepochopení. Pravda je také neproniknutelně zahalená. Cítím, že jsem jiný než jsou ostatní lidé, ale nevím proč.